Básničky o smutku a stesku

Déšť, ty slzy, to jen nebesa pláčou
světem bloudím a hledám tu vysněnou
prší ty kapky, zní svou melodií smutnou
jen slzy vnímám a kráčím se svou samotou.

Kapky z nebe padají, ten dotyk, na kůži cítím
chlad, co je tak vlhký, a jen po teple toužím
náruč otvírám a o objetí tichým hlasem prosím
ten čas deště zůstal a jen v duši ho nosím.

Na ničem nezáleží, dávno jsem to ztratil
pár slunečních dnů jen, kdysi jejich světlo zažil
vzpomínku na pár dotyků, už jsem ho nespatřil
teplo zmizelo, jen pocit samoty, do mě vstoupil.

Prší, to nebe nepláče, to má duše truchlí
kapky poslouchám a znám jen smutnou chvíli
příběh vypráví a z něho jen nitro prázdně bolí
ten příběh poslouchám a má deprese smutkem sílí.

Láska se odmlčela,
opařená jsem celá,
srdce rozdrcené,
cožpak se nemilujeme??

Vím, že jsme pro sebe stvořeni,
proto tak u srdce těžko je mi,
když vídám ji teď s jiným,
za svou neschopnost se stydím...

Cítím smutek,
náhle utek
ten, co mě miloval,
ani se neobtěžoval
nějak mi vysvětlit,
proč musí odejít...

Nemám důvod k radosti,
láska mi dělá starosti,
proč to tak jenom je,
že vůbec mě nemiluje
ten, s kterým chci být,
potom ztrácím smysl žít.

Znova a znova
slyším ta slova,
když říkala mi sbohem
a on čekal za rohem...

Kam jsi šel a proč
roztočils ten kolotoč
pochyb, smutku, bolesti,
to nic dobrého nevěstí...

Srdce v půli přelomené,
tohle není konec, že ne?
Řekni, že ještě máme šanci,
protože v mé duši,
co nejhorší tuší,
je tma jak v ranci.

Jak k tomu jen jeden přijde,
že nikdy mu nic nevyjde,
každou holku, co má rád,
musí mu někdo další brát...

Jak se to jen mohlo stát,
včera měls mě ještě rád
a teď jsem osamocená,
tohle prostě logiku nemá...