Básničky o smutku a stesku

Jsem smutný, kde jít, když zase se trápím,
pošedlou ulicí, pochmurným krokem, sám kráčím,
ve stínech domů, co krutě se smějí, tvou tvář vidím,
v horečkách, za nocí bezesných, blouzním.

Dál v té slepé ulici, v tom bludišti, se ztrácím,
smysl života, bez tebe, můj kvítku, nenacházím,
v slzách, v tom smutku černém, se utápím,
chlad kostek dlažebních, ten studený kámen, stále cítím.

Lhostejnost jak ubíjí, když jsem sám,
v dálce slyším tvůj krok, tak kde tě mám,
živím se marnou nadějí, stejně tě nepotkám,
bez lásky životem, jako bludný Holanďan proplouvám.

Nekonečně dlouhý oceán, ráj stále hledám,
jak dlouho se plavím, čas už nevnímám,
zuří bouře, ty přívaly vod, už té síle podléhám,
loď se potápí, věřím dál, jednou tě snad potkám.

Pokračování básničky

Slzy mi tečou po tváři,
moje hvězda už nezáří,
ztratila svoji polovinu
a cítí na tom hroznou vinu.

Chybí mi tak strašně moc,
že neuplyne jediná noc,
abych na něj nemyslela,
tohle jsem dopustit neměla...

Myslel jsem jen na ni
a měl jediné přání,
aby mi šanci dala
a do mě se zamilovala,
nebylo mi však přáno,
stýskám si každé ráno.

Smutná jsem jako pes,
opustil mě zrovna dnes
můj dlouholetý partner,
po lásce zbyl jen kráter.

Láska je, co mi schází,
proč jen mi nic nevychází,
myslel jsem, že všechno mám,
a najednou jsem zůstal sám.

Kdybych jenom tušila,
jakou boudu na mě ušila,
nikdy bych s ní nekamarádila.
Když je přítelkyně mrcha,
přátelství rychle vyprchá,
jako by mě studenou vodou polila.

Ta rána bolí
jak posypaná solí,
ťal přímo do živého,
já ztratila miláčka svého...

Bez jeho přítomnosti umírám,
cožpak nevidí, že ráda ho mám.
Aspoň okem mohl by na mě spočinout
a nenechat mě v slzách zahynout.

Slzy mi oči zavírají,
pod jejich tíhou umírají,
srdce pomalu bije,
žije, nebo už nežije...?