Básničky o lásce

Víš, o čem sním, když v noci uléhám,
když svoje trable, smutky odkládám?
Sním o princi s kšticí tmavou,
statným tělem, krásnou hlavou.
Do tváře nevidím, nezkoumám ji,
totiž, mé srdce vidí přesněji.

Zavírám oči slastí a čekám.
Cítím úsměv, jež mi prolétl tváří.
Vidím prince jet vstříc dálkám,
jak jeho smích v slunci září.
Vím dobře, co cílem jeho cesty je,
dobít srdce princezny spanilé.

Když potkají se tváří v tvář,
ona touží dotknout se prince zas.
On nebrání se, objímá ji, tiskne k sobě,
oba klesnou v zem v té dávné době.
Když hledí do očí si sobě v úctě samé,
princezně tekou slzy horké a slané.

Pokračování básničky

Tvář letmo laskám plachým polibkem,
jak kolibřík se květu zlehka dotýká,
já v šeru zřím Tvou svůdnou siluetu a čas,
ten s Tebou mocně utíká.

Otevři své srdce
a nech ho, ať za Tebe promluví,
nedrž své pocity v těle,
milovat duší, to každý neumí.
Nebraň se tomu,
vždyť víš, že je to marné snažení,
milovat duší je čarokrásné umění.
Nech rozmetat smutky a stesky jak ohnivé gejzíry,
co z rozbouřené sopky jak meteority vylétnou,
a nech se unášet na křídlech fantazie,
co na orlích křídlech tě do oblak odnesou.

Uvízla jsem
ve Tvé pavučině,
miluji Tě,
vem si mě ke svačině.
Z lásky k Tobě
v ní zůstanu,
nic nechci dělat
pro svoji obranu.

Hlava plná myšlenek.
Na bedrech tíha noci.
Klidný pouze navenek.
Jen sám sobě ku pomoci.

Oči plné touhy,
rty jsou pevně sevřené.
Pro okamžik pouhý
všechny bariéry zbořené.

S odhodláním bez konce
trpělivě krájím čas.
Hledám Tvoje slunce.
Jeho teplo, žár a jas.

Cesta duší snadná není.
V labyrintu klubko mizí.
Na neúspěch pomyšlení.
Ve svém světě jako cizí.

Pokračování básničky

Chtěl bych se dotýkat Tvého těla,
chtěl bych tě líbat na Tvé rty,
dělal bych vše, co by jsi chtěla,
jen abychom byli spolu - já a Ty!

Jsi ta nejkrásnější hvězdička,
co zdobí chladnou noční oblohu,
však polibek lehký jak vánek na víčka
kvůli té dálce dát ti nemohu.

V myšlenkách zůstáváš navždy se mnou,
kouzlo chvil s tebou nikdy neuvadne,
slet čarodějek víří nocí temnou,
zítra snad má hvězda z nebe spadne.

Každé srdce jednou pozná lásku,
však vezmeme to od začátku.

Líbit se může člověku každý,
ale láskou si člověk nemůže být jistý.

Láska je nemoc vážná,
léčba ale není možná.

Láska má své příznaky,
nejsou na ně léky.

Bůh lásky je Amor,
na zamilované páry dává pozor.

Když šíp Amorův srdce trefil,
přesto ho neporanil.

Pokračování básničky

Jsi rozkvetlá květina, jsi voda v lesních bystřinách,
jsi voňavá, jsi milá, jsi krásná jak lesní víla.
Jsi louka různobarevných květů,
jsi kalich něhy a nepřeberných citů.
Jsi laň, co chodí do lesní studánky pít,
já chtěl bych jen chvíli tou studánkou být.
Cítit aspoň chvíli dotek Tvých horkých rtů
na vlhkých rtech mých,
pak se změnit v orla a zmizet v oblacích.
Odcházíš od studánky, ztrácíš se v tmách,
pak se náhle změníš v dívku,
co ztratila se v lesních houštinách.
Bloudíš lesním královstvím do kopce a z kopce,
vidím strach v očích Tvých,
snad hledáš průvodce.
Objevím se znenadání, oči Tvé se rozzáří,
pak tě chytnu za Tvé ruce, jdeme lesní pasáží.
Dojdeme na tiché místo, pokládám Tě do mechu,
Ty se tiskneš na mé tělo, sotva lapám po dechu.
Jsi tak vášnivá, tak něžná,
jsi pro mě lesní kněžna,
jsi kniha moudrosti, jsi každý nový den,
v tom kohout zakokrhá, probouzím se,
byl to krásný... ale přeci jen sen.

Hubička je milý dárek,
celý svět ji zná,
je to první krůček,
láska, kterou dívce chlapec dá.

Přede mnou lesní pěšina,
já po ní kráčím sama.
Přemýšlím a rozjímám,
myslím na svého pána.

Na něj, jenž mi způsobil
dlouhé bezesné noci,
na něj, jenž tu se mnou byl,
nyní již nemůže moci.

Na něj, který zavinil,
že víčka se mi klíží,
kvůli němuž nejde spát
a půlnoc už se blíží.

Jak jen se stane tahle věc,
která v plánu není,
je to jako velká klec,
v níž jsme uvězněni.

Pokračování básničky