Básničky o lásce

Já podlehla jedinkrát hloupému pokušení,
tvá citová facka mě prostě shodila ze sedla.
Zelenou dala odplatě, teď hledám marně odpuštění,
tys však zradil mě a touha „vrátit zpět” mou mysl posedla.

Jak já se bála jenom o tebe!
Tys ale podvedl mě s jinou...
Svědomí pálí mě a pravda zazebe,
dodnes se cítím přesto vinou.

Však byla jsem v mrákotách, bez tebe,
zmatená a ublížená jako laň.
Teď omlouvám se, dodnes za sebe,
nikdy už nesplatím nikomu stejnou daň.

Ten, co mi nabídl nezištně lásku svou,
dodnes mi nedal svoje odpuštění.
Zrazena, sama - jdu stále cestou svou,
dnes omlouvám se za své poblouznění.

Tenkrát ta něžná křídla motýlí,
poskytla mi ochotně náruč svojí,
v ní zapomněla jsem na bolest - i když na chvíli,
dnes už vím - jak odplata a zrada hodně bolí.

Přesto mé city byly tak průzračné,
v lásce já neumím nikomu totiž lhát.
Byl mi tak nablízku, doteky, léčivé, zazračné,
teď zbyde mi jen na lásku vzpomínat.

Dodnes mou myslí zmatené obrazy plují,
tvá náruč, co nabídla mi křídla motýlí.
Díky a omlouvám se za tu slabost mojí,
dal jsi mi oporu, lásku - i když jen na chvíli.

Tak já přeji svému romantickému rytíři,
ať přestane mně vyčítat a nemít rád.
Dal mi své srdce na stříbrném talíři,
ukázal, jaké to je umět nezištně milovat.

Já zhlédla se v rozbouřené sopce,
jíž mé city jsou možná k smíchu.
S hravostí roztouženého skopce
mě láká k vášnivému hříchu.

Však to modré nebe plné červánků,
mi nabízí věčnost čisté lásky
a pokušení vášně ve spánku,
přichází - kdy se mu oddám, bez sebemenší vrásky.

Však ráno přijde pravdy políbení,
kdy modrá tůňka mi nabízí věčnost milování.
Ten klenot v jeho srdci našel u mě zalíbení
a já volím tu stálou lásku, je konec rozjímání...

Seděla naproti mně,
tvářila se tajemně,
ta dáma z kupé.
Vysála ze mě všechen cit,
teď pořád chtěl bych s ní být,
mé myšlenky jsou tupé...

Neznám tě,
ale chci tě, a ještě mnohem víc,
slova plynou skrz mne,
a stále mne naplňují, něco říkajíc,
jenže já nereaguji.

Tyto hry nekončí,
je to víc, než mé vnímání,
budu hrát, až najednou zmizí.

Má loď se potápí,
proč zrovna nyní,
a já bych chtěl tak moc domů,
máš na výběr, volá mne naděje hlas,
mám ještě čas, mám ještě čas?

Tak pomalu následuji ty oči,
oči, které mne přece už znají,
nemohu se vrátit.
Ponuré nálady mě svírají,
drolí mne na písky,
natřu se černě, nejde to zvrátit.

Trpíš velmi moc,
stále se sebou válčíš,
dnes je čas výhry.

Mé srdce je plné lásky
k srdci jedné plavovlásky,
co nevidět snad přeteče.
Jenom doufám,
že šanci mám
a láska neuteče.

Jsi má malá holčička,
v každém oku jedna hvězdička,
nebyla by hubička?
Nechci psát verše,
ale srdíčka.

Chtěl bych klíčem svým
Otevřít bránu tvých snů
Lehce a bez závad
Spojit tvůj svět s mým

Probouzet se spolu
A na každý pád
Žít bez křivd a zrad
Jen lásko, neváhej
Byli bychom spolu
Mezi námi je
Studený kus kovu

Prosím, dej klíč tam
Abych nebyl sám
Byli bychom spolu
Studený kus kovu
Nechci už být sám

Klíčem otevřu bránu tvého snění
Oči rozevřu vedle tvých očí
Mít tvoji dlaň přikrytou tou mojí
Žádný studený kus kovu
Lásko, nádherný klíč k srdci

Spolu dáme klíč tam
Aby ani jeden z nás
Nebyl sám
Spojíme noční snění

Jen, lásko, neváhej
Na každý pád
Žít bez křivd a zrad

Otevřu bránu tvých snů
Otevři bránu mých snů

Já stanu se peříčkem,
co něžně Tě pohladí...
Po těle celičkém
k lásce Tě naladí...

Jako sluchem virtuóza
vyslyším Tvá tajná přání...
Kapka na růži je slza
souznění pro odevzdání...

Pak v rytmu vzdechů k tanci
začneme novou skladbu hrát...
V dvou duší rezonanci
budem se milovat...

Každá chvíle s tebou, je mi vším,
chvíle s tebou, je mým štěstím.
Po boku tvém, jsem jak kometka,
vesmírem bloudící,
jsi kousek mého štěstí, i duše mé.
Jsi kvítek, jsi má orchidej teď.
Pár let, snad jen, dělí nás,
nač však myslet,
když má láska, k tobě tajně stála hoří,
a mám tě rád.

Chtěl bych být polštářem, na který uleháš,
chtěl bych být peřinou, kterou se přikrýváš.
Ovinout se kolem Tvého těla a splynout,
být součástí Tebe... a nebo zhynout.