Verše

Srdce srdce mělo rádo,
popravdě ho milovalo,
ale protože nevědělo,
zda ho druhé rádo mělo,
trochu se toho bálo.

Krásná jak víla,
hebká jako samet,
hned mě okouzlila
a patří jí svět.

Láska nás hřeje,
štěstí nám přeje,
co víc si přát
než se milovat.

po Třebíči vítr fičí
na posteli Pepa cvičí
protahuje údy všecky
rozvazuje Mařce kecky

dům se třese, světlo bliká
dělá kliky, pot mu stříká
Mařka křičí: jaké štěstí
na pelesti svírá pěsti

v předklonu si mačká břuch
s rachotem z ní letí duch
Pepa volá: to je vono!
cvičí spolu unisono

z toho plyne poučení
bez pohybu zdraví není
denně předklon udělejte
potom řádně vyvětrejte!

Její ladné kroky
sleduji už roky,
moc rád ji pozoruji,
nedokážu se odhodlat
najevo jí jednou dát,
že ji tajně miluji.

v zapeřeném tichu nočním mhouření
pyžamkovné ztuchomatné myšlení
s podepřitelnem brady té laločné s kostí
s koordinátou ztupělosti
zavíčkovanost hledidel
volá po ležadle spoluvzdechem strašidel

rozplacatělost osoby coby činidla
zhmotnělá ční v běloploše nočnidla
zaťaté světlonošky změsícovatělé
ve vývaru bledožlutí celé
rozpínaje dálkové své nožky zakoumavše obřaseně
vbily mámidla svá v dumadlo mé zabořeně

akcelerujíc v hrudokoší jeho dmoucno
přípotočnost krvobití maří jsoucno
pumpidlo beranidlem zrudovatět sotva zdarem
lícovaná kibicadla stíhá zlíti varem
uhmatané zachtělosti obeburácivše niternatost
ropotnem se béřou zaničivši si v chvěvotřasnost

Naše doteky jiskří,
všechny smysly zbystří,
když je nablízku,
má na mě kouzelný vliv,
proč neznal jsem ji dřív
a strkal hlavu do písku.

Odnikud nikam
vesele si lítám,
říkají mi čmeláček
a mám mokrý sosáček,
nektar, ten mě láká,
je zázrak pro čmeláka.

Kdo lásku zná,
ten štěstí má,
protože větší není
na světě potěšení
než někoho milovat,
to chce srdce tancovat.

Ač jsme staří kamarádi
a zvrásněly nám rysy,
stále nás v duši hřeje mládí
a smějeme se jako kdysi.