Verše

hádala se duše s tělem
kdopak je ten nejhlavnější
kdo je zadkem a kdo čelem
kdo je v žití nejprvnější

tělo praví: duše milá
já jsem přece výkon, síla
beze mne bys sotva byla
ve světě se uplatnila

omyl, hmoto, říká duše
já už dávno existuji
ty však žiješ slepě, hluše
když já v spánku oddechuji

tělo na to: v tom to vězí
když jsi v noci zahálela
moje činnost nezná mezí
marně by ses o to přela

Pokračování básničky

Hvězdy z nebe svítí,
krásné jak noční kvítí,
její oči se třpytí,
vášeň tělo vznítí.
Chci čisté lásky píti.

Jiskřičky v očích má,
nikdo je snad nevnímá,
jenom mě fascinují
a moc mě přitahují.

Její smyslná postava
mě prostě dostává,
ten žár chce ven,
tak byl by sen,
kdyby řekla ANO
a odešla až ráno.

Jen po ní toužím,
mlsně kolem kroužím
a dělám si chutě,
do kola zvu tě,
tak pojď se mnou, bejby,
lásku, něhu dej mi,
není žádná fajnovka,
je to prostě tutovka.

Dnem i nocí myslím na ni,
ona je mé jediné přání,
s ní vše umírá i žije,
jen pro ni mé srdce bije.

Té to ale sluší,
moje srdce buší,
z úst se dere vzdech,
je pryč - to mám pech!

Když cítím jeho zrychlený dech,
běhá mi mráz po zádech,
polibky, které mě zahrnují,
mé tělo vášní rozpalují
a jak se o něj tře,
uvnitř mě to vře,
chci uvolnit to smyslné pnutí,
toužím po milostném vzplanutí.

Pravda v tom vězí,
že láska vítězí,
nic ji nezastaví,
je to zázrak pravý.

Láska mě naplnila,
až doteď jsem byla
hromádkou neštěstí,
teď jsem plná neřestí.