Verše

Citové zranění
žádá si brnění,
ví ten, kdo to zná,
proč jsem protivná.

Po těle se mi rozlévá
jak moře příjemná úleva,
konečně je konec ptaní
a já jsem šťastnou paní.

Nepíšu v nadsázce,
jsem po uši v lásce,
nic jiného nevnímám,
jen o něj se zajímám.

Mé srdce je naplněné,
navždy spolu už budeme,
svět teď smysl dává,
konečně mám ráda.

Toužím po jeho teple,
proto chovám se vztekle,
když nemůžu ho mít,
to musí pochopit.

Všechno mému srdci milé
vytrácí se, jakmile
řekne, že odchází,
to mi pak moc schází.

Kdyby můj svět láska naplnila,
nejšťastnější holka bych byla,
skákala bych až do nebe,
jenom pro něj - pro tebe.

Láska není k dostání,
najde se, kdo mě omámí?
Tisíckrát denně se ptám,
marně však zatím čekám.

Když jeden má druhého rád,
nezmění na tom nic temný mrak,
ten nádherný cit
bude vždy v sobě mít.

dívka o zeď marketu
má opřenou babetu
zpod helmy jí vlasy vlají
ve slunci se zlaté zdají
jak sem zdáli připlouvala
hrozně se mi zamlouvala
při rozjezdu u ní zvykem
do zatáčky brát to smykem
já však ale tuším zradu
jistě nevyhne se pádu
před mým zrakem na zem klesla
bolestí jen tiše hlesla
chci jí pomoct, běžím za ní
možná nyní bude k mání
dívka ale tvrdě řekne
to, co není od ní pěkné:
„dej pryč tu chlupatou pracku”
místo díků dává facku