Verše

Úzkost mě svírá,
v srdci je díra,
chlad do něj vchází,
láska mi schází.

Citům průchod dávám,
svému štěstí mávám,
konečně vím,
že už nesním,
je to skutečnost,
mám hroznou radost.

Mám ráda jednoho kluka
a srdce mi při tom puká,
když ho vidím s jinou,
však je to mojí vinou,
že jsem ho nechala
a pozdě shledala,
že mou životní láskou je,
teď už mě on nemiluje.

Líbí se mi, vím,
že to o ní sním,
ale kdy ji oslovím,
to zatím netuším.

Láska mi křídla dala,
že to je skutečné,
vůbec jsem nečekala,
vše je teď báječné.

Toužím po její přítomnosti,
chci si užít do sytosti
ty nádherné okamžiky,
kdy je se mnou - díky
bože, že jsi mi ji snesl,
můj život jsi tím vznesl.

Tam kde zhasla láska pouze povinnost zbývá
I ta nejlepší přetvářka skutečnou pravdu skrývá
Prázdné ticho bez obsahu nahrazuje slova
Někdo nemá sílu zkoušet to znova
Dva tiché stíny prosté všech citů
Hádají se o hodnoty svých bytů
Všechno společné se rozhodli ztratit
Společnou budoucnost již nechtějí vrátit
Co když jednoho je to vina
Když pravda je ve skutečnosti jiná
Porušil slib co slíbil plnit
A nehodlá se z toho vinit
Za lásku nikdo odpovědnost nemá
K vlastnímu svědomí je němá
Co obhájí zradu z rozmaru mysli
Jak zvednout kolena co bolestí klesly
Jaká je omluva pro toto jednání
Velka bolest a osobou tou pohrdání

Lásku nevyjádříš čísly
ani žádným textem,
prostě ji cítíš v mysli
a taky svým srdcem.

Líbí se mi,
když jsem s ní,
nadbíhá mi,
je to epesní.

Je mým sladkým tajemstvím,
o kterém jen já vím,
a každý den o ní sním,
kdy ji zase uvidím?