Verše

Před domem je velká díra,
spadlo do ní děcko,
pomalu tam teď umírá,
nemůžeš mít všecko.

Jó, bin Ládin,
z Íránu se plíží,
jó, bin Ládin,
k Evropě se blíží,
jó, bin Ládin,
už si zuby brousí,
jó, bin Ládin,
kouše, saje, rdousí.

Radar už ho vidí,
už ho drží, johoho!
Dobré každé dolar,
prodáme ho do zoo.

Z toho plyne poučení:
Teroristů plány zhatí
ten náš radar boubelatý!

Láhve rumíku a všeho možného,
každý má něco moc dobrého,
všichni ale mají stejný cíl,
a to je přeci: pít a pít.

Šimonovský Milane,
kdy vás bavit přestane
od večera do rána
- na silnicích šikana?

Ten váš systém bodový
už známe a kdekdo ví,
že se dobrý úmysl
změnil v pouhý nesmysl!

Vy jste měl být ekolog!
Až se s rokem sejde rok,
na silnicích bude klid
- pěšky začne chodit lid.

Pokračování básničky

Už nepíšeš mi: Mám Tě rád,
z lásky krásné zbyl jen prach,
vítr do něj lehce dých,
s ním odfoukl i můj smích,
teď už jenom vzpomínám,
jak jsi říkal: Mám Tě rád.

Tohle není žádný kec,
poradím vám dobrou věc
- stáhnout mužům kaťata,
nakopnout jim varlata.
Každý den každá z nás může,
tam nakopnout jednoho muže.

Říkali, že všechny cesty někam vedou,
že hory ční až do mraků,
že všechny strasti jednou přejdou,
že svět je plný zázraků...
Kdo to tvrdil?
Kdo si za tím stál?
Musel být blázen
- nebo miloval.

Požila jsem drogu,
vidím modrou dogu.

Není dne bez vzpomínky na Tebe,
když vím, že Tě onen den spatřím,
přemýšlím co jen si vzít na sebe,
třesu se tím, jak na Tebe zapůsobím.
Poté co se naše oči střetnou,
najednou mi tváře zčervenají,
všichni kolem najednou zblednou,
tohle u mě totiž nepoznávají.

Dotyky naše jsou vázány silou vzájemnou,
při nich mi srdce buší rychlostí světelnou,
ani nevíš, co všechno k Tobě cítím,
mám pocit, že bez lásky a něhy Tvé
se raději autem z útesu zřítím,
tolik je vázáno k Tvému srdci srdce mé.
Bojím se Ti vyznat lásku svou,
vždyť jsem jenom kamarádkou Tvou.
Všichni mne odsoudí, já to vím,
tak právě doufám, že jenom bdím,
bohužel vášeň svou já neovládnu,
ty mě pak srazíš odmítnutím ke dnu.

Já vím, budeš se cítit špatně i mě litovat,
ale k čemu to je, když nemůžeš mě milovat!
Bez Tebe nebudu nikdy šťastná, já to vím,
tak aspoň o našem společném štěstí sním.
Když spolu samy jsme, své city projevíš,
ale ve společnosti se za mě stydíš.
Jsem z toho zoufalá, moc mě to bolí,
to Tvůj rozum naší lásky se bojí.
Ale já Tě tolik miluji srdcem i duší,
jak moc neskutečně - to nikdo ani netuší,
chci, abys mé city v plné síle mohla znát,
tak přestaň se prosím naší lásky bát.

I když je to láska světem „utlačovaná”,
Ty jsi prostě pro mne pravá láska jediná!

Zhasly lampióny průvodů i rudé pěticípé hvězdy
a hesla dlouhá léta nic neříkající
stejně jako monumenty s raketami míru u silnic.
Zůstává jen hořká pachuť viny
a vědomí co všechno by bylo, kdyby nebylo.
A kolkolem padá krásně bílý sníh.
Škoda, že jako opuštěné stroje v polích nezakryje
černé díry v našich duších.
Byť jen do jara.