Verše

Jak krev po rtech pryč stéká moje naděje,
že je všechno v pořádku a že se nic neděje.
Pomalu a klidně plyne ta kapka malá červená,
zpátky už se nevrátí, navždycky je ztracená.

Milovat neznamená jen mít rád,
milovat je věřit a pravou lásku znát,
milovat je odpustit a znova si podat ruce,
milovat je rozdělit si duši i srdce.

Brokovnici čistil,
zapomněl náboj v komoře,
za kohoutek chytil,
letí mozek po dvoře.

Ententýky dva hřebíky,
strčím je do elektriky,
bez okolků bos,
zčernám jako kos.

Vezou pána v sanitce,
život visí na nitce.
Sanitka se převrhla,
a nitka se přetrhla.

Tiskni mě
k sobě.
Obejmi.
Ať vím,
že jseš.
Polib mě!
Zůstaň!
Odejdi!
- Jestli
mi lžeš.
Horoucí slova.
Doteky.
V citech
topím se.
Vzdechy
a pak
povzdechy.
Mám radost.
Bojím se.
Zmatena
v lásce
brodím se.
Opřena
o Tebe.
Buď
se mnou
nebo
se rozejdi.
- Blíží se
peřeje...

Ty jsi měl mě a já měla Tebe,
teď už jen vídám černé nebe.
Zlobím se na sebe, co jsem ti způsobila,
ty však víš, že jsem tě fakt milovala.
Ty víš, že stín zastírá mou tvář,
už ale netušíš, čím zhasíná má zář.
Byli jsme spolu a ty jsi mě hřál,
osud nám ve všem náramně přál.
V mých snech jsi jen ty,
a líbáš mě na mé rty.
Je to jen sen a nic víc,
ráno z něj nezbude vůbec nic.

Seděl sokol na javori,
v pruhovaným tričku.
Těší se na gymnastiku,
někde švihnul cvičku.

Byl to začátek naší lásky,
měla blonďaté vlásky,
oči modré jako nebe,
připomínala mi trochu Tebe.

Veselá a usměvavá,
taky byla pěkně žhavá.

Krásně mi s ní vážně bylo,
kéž by se to nepřihodilo.
Teď jedno to je už,
nebyla to žena - byl to muž!

V korunách ptáčkové ševelí,
voják se dívá a nevelí.
Nábožně naslouchá ptákům,
v hlavě má pokoj a vakuum.