Verše

Drahá paní, je mi líto,
na tuhle práci nemáte vlohy,
bylo mi šetrně sděleno,
na sekretářku prý nemám nohy.

Kvítku medový,
proč mi nikdo nepoví,
kde najdu tvý oči duhový,
se ptám.

Kvítku medový,
proč mi nikdo nepoví,
kde najdu tvý oči duhový,
jsem sám.

Co když se na mě už ani nepodíváš?
To se nestane =)
Co když slunce přestane hřát?
Neboj =)
Co když už mě přestaneš mít rád?
Nikdy nepřestanu.
Co když mě už nebudeš milovat?
4ever budu.
Co když svíčka lásky zhasne?
Nezhasne, nesmí!
Co když už nebudu mít čemu se smát?
Ale budeš! Já tě rozesměju!
Co když už si na mě ani nevzpomeneš?
Vzpomenu, každý den!
Co když budu brečet každý večer kvůli tobě?
Nebudeš! Nebudeš mít proč!
Vydrží naše láska navždy?
Vydrží, protože tě miluju!
Budeme pořád spolu?
Navždy, má lásko.

Miluji svou zemi,
miluji svou vlast.
Kluci jsou svině,
ať žije chlast...

Pod velkým kloboukem schovaná hrdlička
a v pravé ruce kouzelná hůlčička.
Opraný frak a na něm pár záplat,
botky, jenž podpadky zkoušejí klapat.

Starému pánovi očíčka září,
výrazné rysy panují tváři.
Hrbatá postava schoulená v příšeří,
že zázraky dovede, nikdo už nevěří.

Náhle však vysloví pár kouzelných formulí
a napjaté publikum své bulvy vykulí.
Všude je dým a podivný klid,
jen on dobře ví, co bude se dít.

Nastává ticho, co bude teď?
Je vidět pódium a bílá zeď...
Kde je však on, ten tajemný mág?
Opravdu zmizel, už je to tak...

S diváky cloumají pocity smíšené,
páni jsou naštvaní a dámy zděšené.
Všichni teď narychlo z divadla mizí,
dveře jim otvírá panáček cizí.

Nikdo si nevšímá, že je to on,
ten, co tu způsobil takový shon.
Trvá jen chviličku a zavírá s díkem,
kdo z nás by nechtěl být též kouzelníkem?

Žijeme v zajetí představ a ideálů,
jak blázni zběsile šlapeme do pedálů.
Náš čas však běží neúprosně vpřed,
tlačí nás stále jak protivný vřed.

Naším cílem je na grafu růst,
oplátkou je ovšem citový půst.
Ztraceni ve světě, jehož jsme autory,
čekáme doufaje na výstřel z Aurory.

Každému z nás Země stejně se točí,
všichni se díváme osudu do očí.
Jednou však život zavelí DOST!
A tak jeden druhému žijme pro radost.

Za chemičkou teče pramen
znečištěné vody,
hasili s ní jednou plamen,
bum - to bylo škody.

Mám já holku krávu,
pořád hulí trávu,
čouda mi dát nechce,
vodkopnu ji lehce.

Tvou vůni pořád cítím,
všude tě pořád vidím.
Ptám se, kde tě mám,
odpověď neznám.

Vzal sis jen věci svý,
opustil jsi srdce mý.
Nevím proč a nevím kam,
bolest zas v srdci mám.

Ty jsi mi nic neřekl,
sprostě jsi utekl.
Já chtěla bych tě zase zpátky,
momentálně mám jen v hlavě zmatky.

Nevím, co počít si mám,
se slzami na polštář uléhám.
Ty jsi pryč a já jsem tu sama,
a přesto stále tě mám ráda.

Však to zbytečné mi je,
tvé srdce jiné miluje.
Stále tvou vůni cítím,
stále tě vedle sebe vidím.

Však ty už dlouho nejsi tu,
a já tou bolestí zase pláču.

Až jednou přijde den,
kdy na kusy rozbije se tvůj sen,
tak zatni pěsti
a řekni: Vždyť střepy znamenají štěstí.