Verše

Miluji svou zemi,
miluji svou vlast.
Kluci jsou svině,
ať žije chlast...

Pod velkým kloboukem schovaná hrdlička
a v pravé ruce kouzelná hůlčička.
Opraný frak a na něm pár záplat,
botky, jenž podpadky zkoušejí klapat.

Starému pánovi očíčka září,
výrazné rysy panují tváři.
Hrbatá postava schoulená v příšeří,
že zázraky dovede, nikdo už nevěří.

Náhle však vysloví pár kouzelných formulí
a napjaté publikum své bulvy vykulí.
Všude je dým a podivný klid,
jen on dobře ví, co bude se dít.

Nastává ticho, co bude teď?
Je vidět pódium a bílá zeď...
Kde je však on, ten tajemný mág?
Opravdu zmizel, už je to tak...

S diváky cloumají pocity smíšené,
páni jsou naštvaní a dámy zděšené.
Všichni teď narychlo z divadla mizí,
dveře jim otvírá panáček cizí.

Nikdo si nevšímá, že je to on,
ten, co tu způsobil takový shon.
Trvá jen chviličku a zavírá s díkem,
kdo z nás by nechtěl být též kouzelníkem?

Žijeme v zajetí představ a ideálů,
jak blázni zběsile šlapeme do pedálů.
Náš čas však běží neúprosně vpřed,
tlačí nás stále jak protivný vřed.

Naším cílem je na grafu růst,
oplátkou je ovšem citový půst.
Ztraceni ve světě, jehož jsme autory,
čekáme doufaje na výstřel z Aurory.

Každému z nás Země stejně se točí,
všichni se díváme osudu do očí.
Jednou však život zavelí DOST!
A tak jeden druhému žijme pro radost.

Za chemičkou teče pramen
znečištěné vody,
hasili s ní jednou plamen,
bum - to bylo škody.

Mám já holku krávu,
pořád hulí trávu,
čouda mi dát nechce,
vodkopnu ji lehce.

Tvou vůni pořád cítím,
všude tě pořád vidím.
Ptám se, kde tě mám,
odpověď neznám.

Vzal sis jen věci svý,
opustil jsi srdce mý.
Nevím proč a nevím kam,
bolest zas v srdci mám.

Ty jsi mi nic neřekl,
sprostě jsi utekl.
Já chtěla bych tě zase zpátky,
momentálně mám jen v hlavě zmatky.

Nevím, co počít si mám,
se slzami na polštář uléhám.
Ty jsi pryč a já jsem tu sama,
a přesto stále tě mám ráda.

Však to zbytečné mi je,
tvé srdce jiné miluje.
Stále tvou vůni cítím,
stále tě vedle sebe vidím.

Však ty už dlouho nejsi tu,
a já tou bolestí zase pláču.

Až jednou přijde den,
kdy na kusy rozbije se tvůj sen,
tak zatni pěsti
a řekni: Vždyť střepy znamenají štěstí.

Při boji s prací
mnozí z nás zvrací,
mnozí se k ní zády obrací,
mnozí ideály ztrácí,
ale jsou i tací,
co milují svou práci
a to jsou šťastní jelimánci.
A tak gratulace pánům,
šťastným jelimánům.

Je to chvilka,
co jsi odešel,
na papíře prázdná linka,
smutný večer nadešel.

Proč jsi se na mne tak díval,
po ruce mě hladil,
na rty mě líbal
a pak se ve tmě ztratil...?

Co teď dělat mám?
Bloudím sama tmou.
Buď mým,
já chci být jen Tvou...!

Až já budu v černém hrobě
a ty půjdeš okolo,
nastavím já hnátu tobě,
přeraž se, ty potvoro.