Verše

Vlahá noc,
svěží vánek,
přeji ti moc
klidný spánek.

Krásné sny,
co potěší duši,
hladím tvé rty,
srdce ti buší.

Bije jak zvon,
zavíráš oči,
jen žádný shon,
hlava se ti točí.

Rozechvělé tělo,
opilé touhou,
spojit by se chtělo
na chvíli pouhou...

Já rybou chtěl se stát,
jen si tak občas skočit ke slunci,
ve vodě s ostatními hrát
a smát se starému sumci.

Já rybou chtěl se stát,
ploutvemi bych asi těžko tleskal,
a co jiného mohl bych dát
za to, jak vodník na hrázi pískal.

Já rybou chtěl se stát,
ještě nedávno bych to měl rád
a s osudem chtěl jsem se prát
o ten malý akváriový hrad.

Jedna malá nepozornost,
k tomu ostrý nůž,
manželka má hbité ruce,
teď už nejsem muž.

Pevně zavřu oči své,
poté hrdlo má své pré,
padej pryč, ty velká věci,
strachem řvu jak zvíře v kleci.
Radši rychle vezmi roha,
než tě ztrestá moje noha!

Když si vzpomenu na tvůj smích,
ten můj se vytratí.
Když si vzpomenu na tvé krásné oči,
ty moje se mi zamlží.
Když si vzpomenu na tvoje řeči,
mlčím.
Když se snažím na tebe zapomenout,
začnu na tebe myslet ještě více.

Potřebuju lék, který by mi pomohl vymazat tě!
Vymazat z mého srdce, života, snu.

Nechci tě potkávat,
nechci tě znát,
nechci tě poslouchat,
nechci tě milovat.

Jsi pro mne, Verunko, navždy růží sněhobílou,
jsi nejkrásnější z růží a mojí vílou,
já po zásluze se cítím na louce rozkvetlé osamocený jako keř,
a já Ti opravdu nechtěl nikdy ublížit, prosím věř,
já na Tebe neustále myslím, nechtějí ustoupit ty chvíle,
a já to ke svému štěstí mám víc než míle,
voňavoučké léto se k mému nitru neústupně blíží,
a srdce mé Tvoji krásu na paměti neustále zhlíží,
poprvé, když jsem Tebe spatřil, sluníčko mé vřelé,
byly mé pocity v srdci láskou skvělé,
a poprvé, když jsem Tvé úžasné rty políbil,
Tvůj něžný pohled lásky se mi při polibcích zalíbil,
od chvilenky, kdy miluji Tě, koukám vedle sebe,
kde vidím, sluníčko, Tebe jako nebe,
„Miluji Tě,” mám v duši své od lásky větu,
a že miluji Verunku, chci říci celému světu!

Ocitla jsem se na dně,
a to je kvůli tvé lži.
Lhal jsi, že mě miluješ,
lhal jsi, že mě chceš,
lhal jsi, že mě neopustíš.
Jsem zmatená, ale jedno vím jistě,
nenechám se znovu srazit na dno,
nenechám si od tebe zničit život.
To ty jsi mi zlomil srdce.
A já se zvedám zpátky ze dna,
nepotřebuju ničí pomoc,
zvládnu to sama.
Nebudu se kvůli tobě trápit,
nebudu v noci plakat,
nebudu v koutě sedět.
Zapomenu na tebe,
když ne dneska, tak zítra,
možná mi to bude trvat,
ale zvládnu to!

Šakalové nacházejí
mrtvol denně fůry,
po lidech, co podnikají
bez potravin túry.

Kráčeli jsme do školy,
strachy celí rozklepaní,
psali první úkoly
a vždy byli poctivě naučení.

Ale dny jako voda ubíhaly
a my se začali rychle rozkoukávat,
na nervy učitelů vesele jsme si vyhrávali
a lumpačením si na průšvihy začali zadělávat.

Na té naší cestě jsme si spoustu kamarádů našli
a prožili kupu nezapomenutelných chvilek,
dnes jsme však až na samý konec došli
a to vše se zapíše už jen do vzpomínek.

Také nás potkali různé prohry, ale i úspěchy,
mnohé z nás zklamání a první lásky,
i přes to kamarádi zůstaneme navěky,
i když na tváři narostou nám vrásky.

Ten večer jsem prohře srdcem svým se odevzdal,
a já hlavu svou si do klína zhrzen dal,
mrholilo a já na zastávce opuštěný se svou duší seděl,
a do dáli jak mrholící kapičky padají, jsem hleděl,
náhle se ale šťastný pocit lásky mého srdce pustil,
a z mých očí smutných se nehynoucí pláč spustil,
přesto, že mluvit jsem s Tebou chtěl,
já zavolat Ti nedokázal,
jako bych byl v lásce nejsmutnějším spáčem,
a za to mne osud mé lásky trápil spravedlivým pláčem!