Verše

Stalo se to včera, toho osudného dne,
kdy ostrá dýka bodla mne.
Dýka zloby patřící duši nenávistné,
již měla jsem za přítele.
A dnes je konec, četla jsem z řádku,
cítila jsem, že nebudu v pořádku.
Teď snažím se, ze svých zbytků sil,
neupustit těch tisíc slz,
které pro tebe mé oči roní,
ale tvé srdce se přesto zlobí.
Já však nevím, jak jinak ti říct,
že nebyla jsem ti vždy vstříct,
a proto tu smutnou tvář mám,
již za vlasy schovávám,
i když vím, že i přes nehody a uplakané líce,
jsem měla tě ráda převelice.
Slyším, jak mé srdce buší,
však jistý hlas mi šeptá do uší,
že tvá slova nic nezruší.
Tyto pocity mé diktují si do řady,
ale ty si pamatuj, že budu tě mít ráda navždy.

Co ta mateřídouška
šeptá včelce do ouška?
Co jí šeptá, kdekdo hádá
- včeličko, já tě mám ráda!

Pokropím slzami tvůj dětskej polštářek,
jenž ještě včera pod tvou hlavinkou spal.
I kdybych vším, co mám, podplatil faráře,
nevrátí zpátky, co dnešek mi vzal.

Pokropím slzami slzy tvý maminky,
aby v tom zármutku nebyly samy.
Pokropím slzami v postýlce peřinky,
řeknu, že dnes spinkáš mezi hvězdami.

Pokropím slzami tvou malou panenku,
tou solí kamennou, aby též zkameněla.
Pokropím slzami Šípkovou Růženku,
která tvým odchodem v našich zdech oněměla.

Pokropím slzami tvůj dětskej hrníček
a zakážu všem, aby ho umejvali.
Pokropím slzami dárkovej balíček,
kterej jsme s maminkou pro tebe schovávali.

Pokropím slzami tvý malý botičky,
který tu v předsíni zůstaly bosy.
Nevím, zda pochopěj, že Světlo tvý babičky
je teď nějakej čas nebude nosit.

Pokropím slzami slzy mých slz,
neboť i ony se rozplakaly.
Pokropím slzami v mým srdci tvrz,
za kterou jsme vzpomínky na tebe uschovali.

Otevři své srdce
a nech ho, ať za Tebe promluví,
nedrž své pocity v těle,
milovat duší, to každý neumí.
Nebraň se tomu,
vždyť víš, že je to marné snažení,
milovat duší je čarokrásné umění.
Nech rozmetat smutky a stesky jak ohnivé gejzíry,
co z rozbouřené sopky jak meteority vylétnou,
a nech se unášet na křídlech fantazie,
co na orlích křídlech tě do oblak odnesou.

Svítí měsíček
a na nebi spoustu hvězdiček.
Stojí tam človíček,
směje se na tebe,
kouká se na nebe.
Na nebíčku mráček,
na mráčku panáček
andělíček.
Drží tam nemocný měsíček
a padá spousta hvězdiček,
on udržet je nedokáže
a svázat je neumí.
On křičí o pomoc,
však nikdo ho neslyší.
Bojí se o nebe,
kouká se na tebe.
Měsíček upadá,
nikdo ho nechytá,
andělíček pláče,
že je nešika.

Polámal se pradědeček,
píšou o tom noviny,
spadnul z půdy na zadeček,
neměl dělat blbiny.

Po obloze pluje černý mrak,
kdesi v dáli zakrákala vrána,
náš vztah jsem si představoval jinak,
však zavřela se brána.

Uvízla jsem
ve Tvé pavučině,
miluji Tě,
vem si mě ke svačině.
Z lásky k Tobě
v ní zůstanu,
nic nechci dělat
pro svoji obranu.

Proč poznala jsem tebe,
když nemůžu tě mít,
proč touží po mně jiný,
když s tebou já chci být,
když do očí ti pohlédnu,
hned zrak k zemi skloním,
a přeci bych ti chtěla říci,
jak nevýslovně kvůli tobě trpím.

S pocitem života
plného krachu,
mé čisté svědomí
vzdoruje strachu.
Je to boj nerovný,
jak kladivo s peřím,
i když se bojím,
přesto Ti věřím.