Verše

Pokropím slzami tvůj dětskej polštářek,
jenž ještě včera pod tvou hlavinkou spal.
I kdybych vším, co mám, podplatil faráře,
nevrátí zpátky, co dnešek mi vzal.

Pokropím slzami slzy tvý maminky,
aby v tom zármutku nebyly samy.
Pokropím slzami v postýlce peřinky,
řeknu, že dnes spinkáš mezi hvězdami.

Pokropím slzami tvou malou panenku,
tou solí kamennou, aby též zkameněla.
Pokropím slzami Šípkovou Růženku,
která tvým odchodem v našich zdech oněměla.

Pokropím slzami tvůj dětskej hrníček
a zakážu všem, aby ho umejvali.
Pokropím slzami dárkovej balíček,
kterej jsme s maminkou pro tebe schovávali.

Pokropím slzami tvý malý botičky,
který tu v předsíni zůstaly bosy.
Nevím, zda pochopěj, že Světlo tvý babičky
je teď nějakej čas nebude nosit.

Pokropím slzami slzy mých slz,
neboť i ony se rozplakaly.
Pokropím slzami v mým srdci tvrz,
za kterou jsme vzpomínky na tebe uschovali.

Otevři své srdce
a nech ho, ať za Tebe promluví,
nedrž své pocity v těle,
milovat duší, to každý neumí.
Nebraň se tomu,
vždyť víš, že je to marné snažení,
milovat duší je čarokrásné umění.
Nech rozmetat smutky a stesky jak ohnivé gejzíry,
co z rozbouřené sopky jak meteority vylétnou,
a nech se unášet na křídlech fantazie,
co na orlích křídlech tě do oblak odnesou.

Svítí měsíček
a na nebi spoustu hvězdiček.
Stojí tam človíček,
směje se na tebe,
kouká se na nebe.
Na nebíčku mráček,
na mráčku panáček
andělíček.
Drží tam nemocný měsíček
a padá spousta hvězdiček,
on udržet je nedokáže
a svázat je neumí.
On křičí o pomoc,
však nikdo ho neslyší.
Bojí se o nebe,
kouká se na tebe.
Měsíček upadá,
nikdo ho nechytá,
andělíček pláče,
že je nešika.

Polámal se pradědeček,
píšou o tom noviny,
spadnul z půdy na zadeček,
neměl dělat blbiny.

Po obloze pluje černý mrak,
kdesi v dáli zakrákala vrána,
náš vztah jsem si představoval jinak,
však zavřela se brána.

Uvízla jsem
ve Tvé pavučině,
miluji Tě,
vem si mě ke svačině.
Z lásky k Tobě
v ní zůstanu,
nic nechci dělat
pro svoji obranu.

Proč poznala jsem tebe,
když nemůžu tě mít,
proč touží po mně jiný,
když s tebou já chci být,
když do očí ti pohlédnu,
hned zrak k zemi skloním,
a přeci bych ti chtěla říci,
jak nevýslovně kvůli tobě trpím.

S pocitem života
plného krachu,
mé čisté svědomí
vzdoruje strachu.
Je to boj nerovný,
jak kladivo s peřím,
i když se bojím,
přesto Ti věřím.

Já milovat se chtěla moc,
a prožít s tebou celou noc.
Jen sklenku vína si dát,
a pěkně si spolu povídat.
O tom, jak jde čas
a co trápí nás.
Jen ty ses bál,
a proto jsi mě odehnal.

Ležím vedle tebe na posteli
a pomalu přichází noc,
takhle jsme to přeci chtěli,
nebudu volat o pomoc,
až přivineš k svému mé tělo,
až zahrneš mě pusinkami,
děj se, co by se dít mělo,
jsem tak ráda, že jsme - konečně - sami.