Verše

Do nebíčka
nebo do peklíčka?
Roztáhni krovky
a už leť!
Z natažené ruky
objevuješ svět.
Puntíkatá.
Něžná.
- Malá.
Letět bych s tebou
chtěla.
Přistáváš v bodláčí...
- Tam bych se popíchala.

Ptala se nás naše Anča,
nač má kocour kuličky.
Ty jsi, Ančo, ale blbá,
čím by dělal dětičky...

Zdalipak to víte,
kvítek rezekvítek
drobný, malinký,
že má v modrém očku
jen dvě tyčinky?
Kdo se jednou doví,
co dřív nevěděl,
kdo uvidí jednou,
co dřív neviděl,
kdo jedenkrát spatřil
rezekvítek kvésti,
jak by mohl říci,
že nepotkal štěstí?

Tvé vlasy jsou utkány ze slunečních nití,
Tvé oči modré nebe znají,
Tvá vůně je jak louka rozkvetlého kvítí,
Tvůj úsměv jenom krásu tají.
Tvé ruce jsou andělská křídla,
Tvoje rty jsou růže plané,
Tvůj hlas v nádherné perle dřímá,
Tvůj pohled opíjí mě dále...

Jsem Tvůj anděl strážný, jsem Tvoje tíseň.
Jsem poslední tón, když dohraje píseň.
Jsem jiskra hvězd, jsem Tvoje přání.
Jsem jen Tvůj sen, co není k mání.

Sníš ničím nerušen, sen se Ti zdá.
Jsem Tvůj strážný anděl, co polibek Ti dá.
Sníš a já hledím do Tvé tváře, toužím Tě mít.
Chci oživit sen samotáře a jen s Tebou bdít.

Alenka už sedí v trávě,
povídá si s travičkou,
jitrocel se dívá na ni,
kývá na ni hlavičkou,
co je krásy na tom světě,
pro koho to kvítí kvete?
Pro kohopak pro jiného,
nežli pro tu maličkou.

Rozevírá páv svůj chvost,
jaká krása, jaký skvost!
Pane páv, buďte zdráv,
proč máte tak krásný háv?
Inu aby radost měl,
kdo tu krásu uviděl.

Co je, co je?
Co je, co je sníh?
To se rojí běláskové,
lidi, to je jich!
Co je, co je travička?
Jako bych pohladil rukou malého králíčka.

Myslím na svět, co mám ráda,
myslím na svět plnej hrůz.
Vždy pomůže mi vzácná rada,
co přichází jen od mých múz.

Když múza navštíví mou mysl,
mou mysl plnou živých snů,
hned pocítím života smysl,
už nebojím se dalších dnů.

Bojím se jen lidské zlosti
a špatných lidských vlastností,
kterých mám už sakra dosti,
mám dost i všeho sobectví.

Jen jedna vlastnost pro mě platí,
tou vlastností je upřímnost,
za kterou zlatem nezaplatí
žádná vybraná společnost.

Jen málo lidí se tímhle řídí,
upřímnosti není nikdy dost,
mé oči stále dobře vidí,
i v krásných očích poznaj zlost.

Každej člověk má svou vlastnost,
která má doživotní platnost,
s tou vlastností se narodíš,
i do hrobu s ní půjdeš,
mezitím však vyzkoušíš,
jak dlouhou cestu ujdeš.

Ta cesta není zas tak dlouhá,
snaž se využít všech možností,
pak nastane minuta pouhá,
ze vzpomínek jsou bolesti,
teď rozhoduje tvoje touha,
co udává směr rozcestí.

Vylej mi mé sny - dalšími mne zabal.
Vypij mi můj stín - zkrať jej a vpluj.
Nalej mi náš čas - bez odbíjení jej zvěčni.
Násob mi mé dny - k užitku mne zapal.
Vypusť mi můj splín - do plic ohně a kuj.
Vystav mi náš pas - a se mnou VZLÉTNI.

Rybko, rybko, rybičko,
vyskoč z vody maličko,
pročpak se k nám nepodívat,
svítí u nás sluníčko.
Inu kdo by neposlech?
Skočila na suchý břeh,
sotva padla na oblázky,
nemohla už chytit dech.
Vzal jsem, vzal jsem rybičku
za červenou ploutvičku,
pustil jsem ji do vodičky
u samého krajíčku.
Modrá tůň se usmála,
všecky vlnky svolala:
Teď mu, vlnky, poděkujte,
že nám rybka zůstala.
Děkujem ti, Jeníčku,
za stříbrnou rybičku,
byla by nám zahynula,
už zas čeří vodičku.