Verše

Můj malý šmoulík,
není to žádný pudlík.
Nemá žádný dudlík,
je to můj jezevčík.

Zapomeneš, až budu ležet v hrobě?
Zapomeneš po nějaké době?
Čas se krátí, rychle běží...
další tobě blízký v hrobě leží!

Pláčeš? Či snad jen přemýšlíš...?
Způsob své smrti promýšlíš?

Byla jsi veselá a teď jsi zlá,
k ostatním lidem nevidomá.
Leháš si na chladnou zem,
nevnímáš, kdy je noc a kdy den.

Odejde strach, pak poslední dech,
jak kdyby tvůj život, někam odběh...
Každého z nás to jednou čeká,
tak co tě na tom tak leká?

Znám stovky přání řečených do větru,
co tiše sklouzla z lidských rtů...
Znám lidskou zradu i plány, sliby,
tenkrát tak vážný, bez pochyby...
že i já uvěřila
v lásku, o níž jsem tak dávno snila.
Zbyly však, jak každý tuší,
jen šrámy na holčičí duši.

Ulicí kráčí Mikuláš, anděl,
kam se čert poděl?
Pepíčka do pytle souká,
maminka na něho kouká.
Zlobil jsi, synku můj,
že budeš hodný, naslibuj,
a pán nebes Tě ochrání.

Já tě stále miluji, proč to děláš?
To po mně nemůžeš chtít.
Já se tě nevzdám, s tím nic nenaděláš.
Bez tebe nechci dále být.
Byla jsi má jediná naděje,
bez tebe nebudu moci žít.
Skoro jako sněhové závěje,
to si budu muset život vzít.

Jednou, když mi bylo vážně smutno,
zahlédla jsem kdesi jen tak napsaných pár řádků:
„Pokud Ti na něčem v životě opravdu strašně moc záleží,
ale máš pocit, že o to postupem času stejně přicházíš,
zkus to nejdřív ztratit úplně,
buď se to k Tobě vrátí a potom to bude Tvoje napořád,
nebo Ti to ve skutečnosti nikdy nepatřilo.”

Nevím, kdo psal těch pár vět,
vím jen, že pravdu měl,
když je někdo Tvůj celý svět,
ale on by se bez Tebe obešel,
pak je vážně lepší ztratit jej,
možná se k Tobě vrátí
a pak už s Tebou bude napořád,
ale když ne, tak stejně nezoufej,
život každého snad má svůj řád
a snad je všechno tak, jak má být,
a proto, když je někdo Tvůj svět, ale nemá Tě rád,
je lepší ho nechat jít.
Vždyť není na světě lidí jenom pár,
co já jich jenom znám ve svém okolí,
láska je hrozně hezkej, ale vzácnej dar,
kterej Ti prostě nemůže dát kdokoliv.

Nezoufej, člověče, vždyť víš,
že s tebou stále jsem,
tvé trápení a bolest vždy spolu ponesem.
Tvé srdce pláče, já to dobře vím,
já zůstávám v každé chvíli s tebou,
setřu tvé slzy, tvé srdce utiším.
Kdybys jen věděl, jak pro mne vzácný jsi.
Já na tebe trpělivě čekám
s otevřenými nebesy.
Já vyhlížím tě, jak otec svého ztraceného syna,
ach, jak nesmírně tě miluji,
má láska k tobě nikdy nezhasíná.

Bez Tebe, miláčku, nemohu žít,
nechci Ti vůbec ublížit.
Za Tebou, lásko, chci kamkoli jít,
přeju si, broučku můj, Tebe neztratit.
Pro Tebe tu chci vždycky být,
o Tobě, beruško, budu si snít...

Padají sněhové vločky,
v teple se schovávají kočky.
Děti si hrají ve sněhu,
nehrají si však ve spěchu.

City mé jsou občas dilema,
málokdo ví,
co důvěra znamená.
Jsou chvíle,
kdy není pro co žít,
zážitky,
co z hlavy nejdou vzít.
Přesto tápu dále rájem,
kde už nikdo není frájem,
protože jen my dva se navzájem...
Bez cenzury, bez pravidel,
kdo nezažije,
by záviděl...