Verše

Oči
jako dvě lesní studánky.
Rty
hebké jako pírko,
ale když políbí,
probudí vášeň!
Úsměv,
co září a hřeje víc
než letní sluníčko.
Srdce
plné lásky a dobroty.
Tohle je člověk,
kterého miluji,
to jsi ty!

Byla jsem ráno doma
a hrála na piano sama...
Byl krásný letní den,
ale slunko nechtělo ven...
Já myslela na tebe, jak květiny na vodu,
ale ty nikdy nehledáš tu moji osadu...
Snad někdy přijdeš, než bude pozdě,
abych stihla ti říct, že miluji tě hrozně...
To konec mé básně začíná být
a já bez tebe tomu nevyjdu vstříc...
Miluji tě pořád,
chci tě vidět, už napořád...

Když pořádný žrádlo,
tak jedině sádlo,
to je žvanec pro chlapa,
nejí ho jen otrapa,
namaž si ho na chleba,
a když není, tak neva,
ke všemu se sádlo hodí,
pohárkům našim lahodí.

Kde jsi byl, můj příteli?
Kams zas jen šel?
Tolik dní jsme se neviděli,
starost o tebe jsem už měl.

Opravdových přátel málo je,
ty jsi však ten pravý,
rád velmi vídám tě,
jsi můj přítel starý.

Srdce mi zmizelo,
láska to chtěla...
Už se nevrátilo,
já zapomněla...

Bez piva a kořalky
nevidíme do dálky.

Střez se, ženo, dívko počestná,
uvidíš-li hocha krátký sestřih, kotlety.
Takoví by hlavu snadno popletli.

Narcisek na záhonku si klidně vypěstuj,
však věz, že do mého domu má zákaz vstupu,
stůj co stůj.

Narcisek, oči jiskřící.
Věz, jseš jediná, kdo je tu věřící.
Upřímnost v srdci raděj vyhledej,
u narciska ji však nehledej.

Falešná slůvka,
z nichž jsou pak jen muka.

Pravá láska se v očích vyznačí,
pro tuto lásku ani slova nestačí,
to činy dělají z hocha Muže,
ten donese ti rovnou růže.

Činy jsou ty, jež z prázdných slov
vykouzlí andělí příkrov.

Pod maskou klauna skrývá se
ten, co má srdce otevřené,
nebásní o pomíjivé kráse,
však věrný dokáže být jen jedné ženě.

Ptáš se, proč tě miluji, to je snad na snadě,
chci s tebou trhat jablíčka v rajské zahradě.
Jablíčka poznání, jablíčka strachu,
chci líbat tvé tváře jsouc barvy nachu.

Chci dát ti vše, co může dát muž milující ženě,
chci chránit tě a uzdravit tvé srdce poraněné.
Jsem citlivý a lehce zranitelný muž,
nejsem ten, kdo pohraje si a řekne - jdi už.

Že z ďábla roste anděl, že bělají mu křídla,
řekla jsi jednou a byla jsi tak milá.
Na křídlech lásky chci s tebou letět světem,
však nechci ublížit ženě ani svým dětem.

Proč tě miluji? Na to hledej odpověď sama,
když jsme se prvně setkali, byla jsi andělská panna.
Byla jsi čistá, byla jsi dítě,
už víš, proč miluji tě?

Na první lásku, byť jen dětinskou, se nezapomíná.

Jseš moje kapka vody v poušti,
jsi hřích, co se neodpouští,
jsi můj pán, co moje tělo svojí mízou hostí,
však jednou bude dosytosti.
Jseš moje iluze vzácná,
kterou první vítr odvěje,
mně zbude vzpomínka krásná,
rána v srdci, samota a marná naděje.

Lidská ubohost,
lidská krutost,
hluboká nízkost,
v některých srdcích své meze nezná,
varuju lidi před tebou, kdo tě ještě nezná.

Dvě tváře mít a možná víc,
to se jen tak nevidí,
čas - ten ukáže, kdo je každý z nás,
čas - ten jediný je na tom pravém místě,
bohužel už nejsem pískle.

Životní zkušenosti hořkost mají,
ještě, že jsou tu i ty pozitivní,
ze všeho zlého to dobré si vem,
nezapomeň, už jsi poučen!

Snad nikdy více stejnou hloupost neprovedeš,
budeš to ale jen ty,
kdo na cestu se opět svedeš.