Verše

Valentýn je svátek zamilovaných, takže i můj.
Já nejsem si zcela jistá, jestli je i tvůj.
Já doufám, že je NÁŠ, tak řekni mi to prosím,
abys to věděl, tak v srdíčku tě nosím.

Láhev whisky, láhev vína,
první dceru, potom syna.

Na Valentýna pusu ti dám,
abys věděl, že tě ráda mám,
jenom pro tebe místo v srdci mám
a na jiného si nevzpomínám.

Bližnímu svému lásku dát,
být s ním a jeho milovat,
květinu přinést, pár hezkých slov,
či snad jenom v básničce pár slok.

Zahučely bory, zahučely lesy,
odhodil jsem vajgla v stohu slámy kdesi.
A sláma si šumí,
jak nejlépe umí.

Valentýnku, moje lásko,
dneska tobě posílám.
Ať víš, že já neustále
pro tě v srdci místo mám.

Miluji tě, miláčku,
no prostě, čumáčku,
líbám tě v duchu,
od ucha k uchu.

Je jen jeden poklad pradávný,
byť zlatem se netřpytí,
je všude kolem a neustále hlídaný,
už nekonečná staletí.

Je světlem pro slepé i spásou pro věřící,
když nezbývá už naděje,
je hvězdou jasně zářící,
co chudé zdarma zahřeje!

Nelze ukrást, nelze prodat,
s ním žiješ líp než králové,
když ho najdeš, chceš ho rozdat,
v nejbližší kopce slámové.

A co vy, taky ho dáte?
Jaký je ten váš lásky mlýn?
Nemáte a nebo máte?
Ten nejkrásnější Valentýn?

Den, jenž slunce svit postrádá.
Jak spánek, co sny nemá.
Doba, kterou jen bůh ovládá.
Pohled dál u dveří tě hledá.

Na polici kniha zahalená v prachu čeká.
Jako jabloň bez plodů sladkých.
Voda z orosených oken stéká.
Roky stávají se z minut krátkých.

Láska, v níž dotyky chybí.
Jak růže, co vůně své je zbavena.
Mlčení, jež sochám se líbí.
Chuť života smutkem znavena.

Chtěla bych ti být ještě blíž,
ale ty pořád jen sníš.
Přemýšlím nad cestou jak k tobě jít,
jak tvoji lásku mít.
Ale ty jsi lhostejný,
můj blázínku nádherný.
Snad abych už šla,
teď jedno přání bych měla.
Abys ty mně sebe dal
a už víckrát mi nelhal.

Však čas poví nám dvěma víc,
pak nechci už vůbec nic.