Verše

Život plyne jako voda
a nic se nedá vrátit,
nedívejme se na něj shora,
v jedné minutě můžeme vše ztratit.
Tak jako já,
jmenovala se Michala.
Devět let jsme spolu žili,
mnoho věcí jeden druhému odpustili,
ale pak přišla pro mě rána pod pás,
ona kvůli penězům udělala na mě podraz.
Vím, že peníze jsou potřeba,
ale zacházet tak daleko není třeba.
Ona to však tak udělala,
jsem sám a ona je teď sama,
vše jsme ztratili, i tu cestu k sobě,
vše bychom teď změnili, nebýt tebe.
Ano, o času teď mluvím,
ano, teď k němu se modlím...
Neutíkej takovou rychlostí,
člověk pak ani nezjistí,
čeho si vážit má,
když ten čas tak utíká.

Dívám se na klidnou hladinu,
myšlenky se mi v hlavě míhají,
před očima stále mám tu vidinu,
slzy mi do očí vbíhají.

Nemůžu si pomoct od té představy,
dívám se na vodu a napadá mě řešení.
Ta jasná myšlenka stoupá mi do hlavy,
já s tím tvrdě bojuji, to přece ono není!

Není správné jen tak skončit,
pohled na hladinu plní mě klidem.
Stačí tam přece jen skočit,
před sebou vidím každý svůj den.

Pokračování básničky

Zklamání ze života mám,
čekal jsem víc, ale teď jsem sám.
Byla se mnou, žila ve mně,
byla se mnou a já skončil ve tmě.
Teď stojím tu uprostřed života,
nemám nic, zmizela ona, láska i ochota.
Ptám se - proč? Stálo to vše za to?
Ptám se - proč? Jí neříkám už zlato.
Pro pár korun to dělá,
ale díky tomu ztratila, co milovala.
Člověka, co pro ni by cokoli udělal,
člověka, co ji miloval.
Miluji ji dál,
ale už jí to neříkám.
Bolí ta slova v srdci víc,
když na to myslím, už nechci nic.
Chci být sám,
láska není, je to klam!

Která je nejhezčí z hvězd?
Kolik je v životě cest?
Co je to vlastně ten osud?
To neznal jsem až dosud.
Teď už vím, že ty jsi ta nejkrásnější hvězda,
moje jediná životní cesta
a osud je, že jsme se potkali
a naše srdce i duše se setkaly.

Ústa mi zavři polibkem,
oči mi zavři dlaní.
A popros noc, ať nás přikryje,
dva v jedné kůži milování...

Kdo mi chce splnit největší přání,
ať vězí, že bohužel není k mání...
Proč jen mě, lásko má, nemiluješ?
Protože v mém srdci navždycky jseš...

Brečel jsem,
a věděl jsem, že ztratil jsem
vše, co měl jsem rád,
co jsem dále mohl milovat,
ale nastal zlom v jeden den,
kdy rozplynul se můj krásný sen.
Lží svojí zranila lásku moji,
není to poprvé, to si pamatuji.
Jak teď zachovat se mám?
Mám být s ní, nebo sám?
Co když zalže znova,
poznám to, nebo budu za vola?!
Rozhodl jsem, že dál pojedu sám,
buď to zvládnu, nebo zase nabourám.

Jsi moje modré z nebe,
tvá nepřítomnost mě zebe...
Proto buď pořád se mnou,
tímto světem jděme ve dvou.

S rozbřeskem rána nového,
já hledám kolem sebe něco krásného,
něco, co náladu mi naladí,
nebo někoho, kdo mě po tváři pohladí.
Měla bys chviličku
a propůjčila mi svoji ručičku,
na jeden dotek dlaní,
já miluju dotýkání.
Já miluju více věcí,
a ty to víš přeci.
Tak něco s tím provedem,
než se ze snu proberem.

Prázdný zvuk srdce v hrudi mé zní,
já zůstal jsem sám a ona to ví.
Proč na ni stále myslet musím,
vždyť se těmi myšlenkami trápím a dusím.
Pár pohledů jejích očí,
pár jejích doteků a svět se se mnou točí.
Sáhla hluboko do srdce mého
a nechala tam kus srdce svého.
Ale i tak mám srdce prázdné,
odešla a skončilo to krásné.
Teď už mám jen ty vzpomínky na ni,
na krásné srdce a tělo k zulíbání.
Miluji tě a do očí ti to chci říci,
prosím vyslechni mě
a oprav srdce mé prázdnotou znící!