Verše

To on mi zlomil srdce,
to on teď žije v mé kapse,
jako fotka, jako vzpomínky,
jako prach, kde usnul drak,
drak lásky, citů a bolestí.
To mám před tebou s cedulí stát,
abys poznal, co je to mít rád.
Kdy poznáš, že když tě vidím, začnu se červenat,
až poznáš, když tě oslovím, začnu se klepat
a když vidím tvé oči, začnu se usmívat.
Poznáš to snad,
až ptáci přestanou zpívat,
až vítr přestane vát,
až se lidi přestanou smát a povídat.
Ne, ty to nikdy nepoznáš,
protože ty nevíš, co je to mít rád,
mít rád někoho, o koho můžeš celou tu dobu stát.
P.S. Miluju tě.

Liško, ty umíš psát básně,
jednoduše, pravdivě a krásně.
Je v nich cit, síla, já ti věřím,
jsi anděl s běloučkým peřím.

Vydej knížku co nejdříve, ano?
Rozdávej slunce, rozdávej čisté ráno.
Nechej v sobě vzlétnout anděla,
vydrhni citem svým lidem duši pěkně do běla.

Zoufalé volání z hlubin se ozývá,
malá rybka tlamu otvírá.
Ledový golem kráčí do nebe,
ochotně umřel by pro tebe.

Padající kámen, vržený nůž ho nezastaví,
on brzdy však sám si vystaví.
Pochopil, že bezsmysl smyslem jest
a nic jediným cílem cest.

Pod vlivem drog, navíc zmatený,
uviděl cesty, co se mu staví.
Jedna temná a opuštěná,
druhá chtění a potěšení plná.

Třetí z nich, nejlepší z nich prý,
štěstí a radost žijí v ní,
jen tak šíleně podivný.
Zmatek a zmar, věrní to přátelé na cestách.

Jen jedna hodnota za moc však nestojí,
život se radši potichu vytratí.
Zpívaj si duše, hluboko v propasti,
v sídle tý největší, lidský neřesti.

Pomalu staví se hranol k hranolu,
chtěl bych mít hrob z lesklýho mramoru.
Vzhlížíme ráno k obloze,
život však jenom iluze.

Moje básnička od srdce
je pro mého zachránce.
Vyvedls mě z údolí temnoty,
ano, lásko, byls to TY.
A já jsem tu teď pro tebe,
abychom vystoupali do nebe.
Nový život začal nám oběma,
ať naše láska konce nemá.
Vzals mě s sebou do krajiny snů,
a za to, můj drahý, ti děkuju.

Jsi to štěstí, které nemám,
jsi ta láska, kterou hledám,
jsi ten sen, co splnit se má,
a já jen holka touhou němá.
Jsi ta touha v mým břiše,
prostě jsi a já jsem tiše...
Nevím jak ti vyznat lásku,
když máš přes oči černou pásku,
nevidíš mě a moc to bolí,
tu ránu v mém srdci posypal jsi solí...
Pálí to a ta bolest nepřestává,
když vidím, že jinou si bereš, že jiná se vdává.

Víš, co je štěstí?
Je to dům, auto a chata?
Ne, štěstí je dětství,
když máma je i táta.

Víš, co je štěstí?
Když máš peněz jako smetí?
Ne, štěstí je rodina,
jsou to rozesmáté tváře dětí.

Víš, co je štěstí?
Když slibuje ti někdo modré z nebe?
Ne, štěstí je,
když máš hodně lidí kolem sebe.

Štěstí je, když pro někoho něco znamenáš,
když někomu radost uděláš.
Když o někoho opřít se můžeš,
ochotně každému pomůžeš.

Když někdo rád vzpomene si na tebe,
když nechceš všechno jenom pro sebe.
Když vážíš si toho, co máš,
když lepšího už nic nehledáš.

Když vůbec nevíš, co je závist,
když nemáš v srdci svém nenávist.
Když i přes slzy dokážeš se smát,
když tě má někdo doopravdy rád.

Když umíš odpouštět a taky snít,
štěstí je to, co každý člověk chtěl by mít.

Ne však každý o štěstí má stejnou představu.
Někomu stačí málo, někdo chce bohatství a slávu.
Někdo zas touží po tom, co zrovna druhý má,
proto mnoho lidí štěstí vůbec nepozná.

Dvě bytosti,
věčný boj,
k šílenství krok,
strach a vzdor.

Kašpárek králi
písničku hrál.
Šavličku tasil,
pak ho proklál.

Loutkové divadlo
dětských snů.
Tuctový přízrak
vraždících psů.

Šílený stín,
kamenná pěst,
lovící smečka,
ledový běs.

Studená čepel,
ohnivá krev.
Maličká dírka,
krvavý mech.

Bolavé srdce,
líbezný zpěv.
Dřevěný kůl,
bezmocný hněv.

Je plačtivý a smutný den,
já milovat bych se chtěla s tebou jen,
sním o tom, jak díváme se do údolí spolu,
kde náš osud a budoucnost vytváří se.
Není zlá a je i hezká,
je však reálná.
Most z lásky vytvořili jsme spolu,
však nedívej se z něj dolů,
tam bolest a žal by čekal nás
a plamen naší lásky by rázem zhas.
Já miluji tě víc než kdokoli jiný,
však na duši své mám i černé stíny,
tak je rozežeň a buď jen můj...

Víra je jak plod stromů, květ, víra tebe.
Víra je víc než obloha, hladké nebe.
Dozrává jak malý květ hladkého stromu,
je starší než milion domů.
Do času, kde začala, nevkročí noha,
jo, někdy je lepší věřit v boha.

Ledy se rozpustí, mraky se rozplynou,
bolest tě opustí, však vzpomínky zůstanou.
Jen láska ti zůstane a štěstí k tomu
a ty si mě odvedeš s sebou, domů.
Slunce ti zazáří nad hlavou vysoko,
všechno se podaří za cenu času,
poslouchej srdce své, láska ti pomůže,
a naslouchej jen mému hlasu.