Verše

Proč svítí slunce na této zemi?
Proč žiji život, který šťastným není?
Cítím se sama a stýská se mi,
po Tobě, po Tvém něžném pohlazení.

Sotva ses objevil, začla jsem chápat smysl života,
začla jsem mít ráda a neznala jsem slovo samota.
Pak jsi mě opustil a já nechtěla dál žít,
nemohu však pochopit, jak jsi mi mohl tak ublížit.

Myslím jen na Tebe a nemohu zapomenout
na chvíle s tebou,
na to, jak jsi mi šeptal MÁM TĚ RÁD
a já chtěla jen u Tebe stát.

Chtěla bych, aby se sny staly skutečností,
aby se vrátil čas, kdy jsi byl můj.
Nechci, abys mou lásku splácel lhostejností,
a ani nechci kazit život Tvůj.

Když Tě však vidím, jak si užíváš,
mé srdce to bolí, chce se mi plakat, ale mám strach.
Tobě je to ale všechno jedno, prostě mě nevnímáš
a já snažím se mé slzy ukrývat doma v peřinách.

Jsem smutná, ale osud to tak chtěl,
já ztratila TEBE, ale i tys ztratil mě.
Možná že je to tak lepší, myslím si v té tmě.
Ale věřím, že se jednou vrátíš, toť přání je MÉ!

Napsala jsem básničku,
a on se zamiloval.
Napsala jsem druhou,
a on mi ji opětoval.

Nerozlučný pár jsme byli do doby,
než mou báseň přečetl někdo jiný.
Nebyl v tom vážný záměr, to ne,
jen snad touha po pochvale.

Teď si každý zvlášť doma,
co bude dál, přemítáme oba,
jak napravit tu chybičku,
kterou ublížila jsem milovanému človíčku.

Jak zpátky získám jeho důvěru,
poslední zbytky sil seberu
a pokusím se omluvit ze srdce upřímně,
říci mu, že ON je celý svět pro mě.

Říká se, že čas všechno zahojí.
Mě však vzpomínky na tebe stále pronásledují.
Nemůžu tě z mé hlavy dostat,
každý den doufám, že tě někde potkám.

Neznám bez tebe nic jiného než trápení!
Mé srdce a duše tě postrádají,
avšak osud mi tě nepřeje,
a tak svůj život musím žít bez tebe!

Naděje umírá poslední, říká se.
V hlavě mi hlasy říkají - netrap se.
Ale srdce mi říká - prosím, vrať se!

Chybíš mi, už strašně moc,
myslím na Tebe každičkou noc.
V posteli mám místo, místo, které je tvé,
volné, dokud nepřijdeš, zůstane.

A teď k srdci, k tomu orgánu,
co někdy dostane velkou ránu.
To srdce patří jenom Tobě,
ale někdy je mu i „blbě”.

To když cítí, jak se hádáme,
kvůli blbostem, který si pak stejně vyříkáme.
Vím, moje žárlivost je veliká,
ale to srdce pro Tebe jen bouchá.

Tímto se Ti chci omluvit,
za každý blbosti, který někdy musím řešit.
Za ty hádky a řeči,
až někdy srdce je v bolestivé křeči.

Miluji Tě, jsi pro mě vším. ♥

Když obloha náhle vzplane,
pak pohasne a noc nastane,
zvířátka se k spánku ukládají,
jen netopýři, ti pré mají.
I my se k spánku ukládáme,
postel už rozestlanou máme,
hvězdy nám dobrou noc dávají,
krásné sny na nás čekají.

Běží křeček po poli,
kličkuje skrz brambory,
nevšiml si šutráku
a už leží na znaku.

Vzpomínám a vzpomínat ještě budu,
byl jsi ten nejlepší, já udělala chybu,
byl jsi mi oporou, já tě nechtěla,
teď si to vyčítám, jsem děsná pipina.
Ráda zavzpomínám na naše zážitky,
byli jsme jak dvě krásné hrdličky.
Vždycky budeš můj pan banán,
i když už nemáš zájem,
budu to muset nějak překousnout,
i když je to jen báseň.
Chci, abys věděl, že k tobě pořád něco cítím,
chci ti to říct do očí,
jestli máš tedy zájem ;)

V průjezdech se točí
zesláblý déšť,
bude spát krásněji
než znovu kreslit
do čela si pískem
vzory kamenů.

Ve spánku se pootočí v rohu,
hlavou se mu honí
malby hlavonohů.

Sní o křídlech,
sní o lásce,
sní o pravdě,
sní o kráse.

Nemá z toho nic,
přesto věří,
doufá a touží,
žárlí a trpí.

Pokračování básničky

Prší, prší, jen se leje,
Pikačů se z okna směje,
dinosaurus na dvorku
nastartuje motorku,
motorka se rozjela,
starou bábu přejela.

Děsivý a vraždící,
plíží se ulicí,
zničený pohromou,
stravován temnotou.

Pohled má ohnivý,
zbroj z krve nevinných,
meč z duší kradených,
přilbu z hlav smrtelných.

Zloděj duší,
nekonečný strach,
vládce temnot,
králů vrah.

Zlo to kráčící,
k domovu směřuje,
smrt za ním plující,
vroucně ho miluje.

Pokračování básničky