Verše

Mám teď trochu chviličku,
napíši Vám básničku,
ještě nevím, o čem bude,
o kráse, kolem všude.

Stačí jen se poohlédnout,
zvednout hlavu vzhůru,
uvidíme nový svět,
co předkové nám dali v lůnu.

Jak zdobené jsou staré domy,
fresky, sochy, zdobí je,
chodíme tak denně kolem,
hlavu dole, máme jen.

Zahloubaní jsme jen v sebe,
nedobrá to známka bývá,
jak je modré dnešní nebe,
někdy to i v času skrývá.

Zastavme se na chviličku,
dejme prostor vjemům našim,
kochejme se prácí předků,
čas utíká, nám i dalším!

Víš, mám tě já rád,
ale už pouze, jako svou dobrou kamarádku.
Vždyť sama víš, domluva naše,
byla tak jasná a čistá,
nebreč, vím, že jsi chtěla víc,
nechci s tebou zbytečnou hádku,
chci tě mít,
ale pouze jako dobrou kamarádku.

Vždyť sama víš, naše domluva,
byla tak jasná a čistá,
náš vztah, nebyla, láska, ani né jistá,
a věděla jsi, že až jednou.
Až jednou, do cesty, mých velkých snů,
vstoupí, ta, která může, syna neb dceru mi dát,
jen tý já budu do smrti svý věrný,
jen tu, já budu milovat.

Vždyť víš, o čem já teď mluvím,
ta, která může, syna neb dcerku mi dát,
tu já budu do svý smrti milovat.

Vždyť ty to víš, že řekli jsme si,
můžem spolu být, třeba jen pár dní, třeba měsíc,
i pár let, ale jistotu, to jsi předem, předem věděla,
já ti nesliboval.
Já bral jsem tě, jen jako dobrou kamarádku,
to jsi dobře věděla, že věčnou lásku
já ti nesliboval.

Vždyť ty to víš, já lásku svou, nesliboval jsem ti,
snaž se mi teď rozumět.
Vím, že, měla jsi mne, vždycky ráda,
ale znáš mý, velký sny,
co ty mi, už jako žena, nemůžeš dát,
proto mám tě, stále rád,
vážím si tě, ale pouze jako kamarádku.

Konečně já našel, to, co jsem si, vždycky přál,
pochop, že náš vztah, tímto končí,
vždyť ty to víš, že jsem ti svou lásku nesliboval.
Vždyt ty to víš, jak říkal jsem ti na začátku,
co já bych si strašně přál.
Proto nechci, s tebou žádnou hádku,
pochop, že je konec,
chci tě, ale už jenom jako kamarádku...

Když narodí se maličký,
dar vidění má pod víčky,
dar slyšení má v něžném oušku,
dar doteku má v prstíčkách,
dar chuti pozná v prvním doušku,
dar vůně v jarních kytičkách.
Maminko, ty k těm darům vkrátku
dar řeči přidáš nemluvňátku.

Valentýn je krásný den,
stačí sladká pusa jen.
Svátek pro zamilované páry,
muž jen ženám dává dary.
NIKDY žena muži,
muž měl by přinést růži.

Na svatého Valentýna
milá není líbat líná.
Na osmého března
už se vůbec nezná.

Tenhle malý prstýnek,
ten mi koupil tatínek.
Zkouší si ho Vendulka,
Alice i Andulka.
Tyhle hezké hodinky,
ty mám od své maminky.
A parádní náušničky
dostala jsem od babičky.
Co dostanu od dědečka?
Asi maličkého křečka.
Děda neví, co se nosí,
on by prý v dětství chodil bosý.

Na skráních se leskne slza,
z oka právě vypadla.
Klouže dolů, růž se smývá,
v barvě její dopadla.

Proč se zrovna objevila?
Vždyť neměla důvodu.
Asi ven chtíc podívat se,
na tu modrou oblohu.

Z kterého to oka byla?
Z něžné ženy vyhoupla se,
zklamáním se netajila,
za mužské oko zaplatila.

Otázek si kladem mnoho,
oči pro pláč, k slzám jsou.
Smutkem jsou ty vyplakané.
Štěstím, září duhou svou.

Oči ať nám jenom svítí,
radost v nich se odráží.
Slzy v nich tu místo mají,
v lásku, štěstí, vyváží.

S tebou ten nejhezčí den,
který se mi zdá jako sen.
Když vidím ty tvé krásné oči,
celý svět se se mnou točí.

Měsíčku, můj měsíčku,
pes na tebe vrčí,
žes upustil hvězdičku
do hustého smrčí.

Dneska právě o víkendu,
přemýšlím, co dělat mám.
Sníh už není venku vidět,
maškarády přijdou k nám.

Dnes je totiž devátého,
únorová sobota.
Starý zvyk, co přetrval,
je masopustní karneval!

Vdolečky i „Boží milosti”,
máme doma nachystané.
V reji masek nepoznaných,
panáčka i na zahřátí máme.

Vše to patří k obřadu,
půstní doba začíná.
Konec zimy oznamuje,
veselím to oslavujem.

Kočičky už stromy mají,
kolem sníh a led se tají,
pár větviček natrháme,
z jara čas si uděláme.