Verše

Tichá noc, tichá ulice,
dům u cesty, pár zvuků, z diskotéky odnaproti.
Tichá noc, na schodech milenci,
z vedlejší bytovky stojí,
noční ticho, proměnilo se rázem,
v ukrutnou až mrazivou hrůzu.
Děsivá rána, v domě zazněla,
plameny z oken, vysoko šlehají,
snaží se, kdo může, zachránit.
Snaží si, jeden druhému pomoct,
život tak křehký si zachránit.
Tichá noc, která se v mžiku,
proměnila ve velkou tragédii,
lidi, co výbuch přežili,
jeden druhého hledají.
Tichá noc, tichá a tak nešťastná,
lidi vyplašení, poranění.
Chudáci jsou v šoku, jeden druhého hledají.
Tichá noc, jeden druhého, se ptají,
co že se to vlastně stalo,
co šílence toho domu, co ho to vůbec napadlo.
Tichá noc, co blázen, toho domu,
zmařil nevinných to životů.
Ptám se, co za zrůdu, šílence, to bylo,
co způsobil, bolest, těm rodinám,
co někteří netušili, že život jejich,
se blíží, posledním to hodinám.
Proč již dříve, po opětovném upozornění,
stát nejednal,
proč toho šílence, psychopata, nevykázal,
do klece ho zavřel a přikurtoval.
Jak zbytečné tragédii,
takovému hroznému neštěstí, mohl stát zabránit,
škoda lidských, nevinných dětských životů,
které tak najednou vyhasly.
Tichá noc, uctěme památku,
malé Adélky, jejího bratříčka Radima,
a ostatních zemřelých
po velké tragedii ve Frenštátě,
aspoň minutou ticha.

(Věnováno obětem a pozůstalým z Frenštátské tragédie s přáním upřímné soustrasti)

Jaro přišlo k nám už včas,
láká ke hrám děti venku zas.

Beruška už z trávy leze,
šnek si ulitu svou veze.

Myška říká: „Je tu krásně,”
ježek prý už skládá básně.

O jaru, co přišlo k nám,
že sluníčko svítí nám.

Všichni máme jaro rádi,
zvířátka jsou kamarádi.

Zahradníci v záhonku si hrabou,
ptáčky k tomu poslouchají s velikou radou.

Že už přišlo jaro do zahrádek,
semínka musí zasít ještě v pátek.

Jaro, jaro, to jsme rádi,
že jsi tu zase s námi.

Na zahrádce zvonky bílé,
zbytky sněhu kolem svítí,
to sněženky jsou ve své síle,
vzdoru zimy, první kvítí.

Pozdrav jara přináší,
do zahrádky láká nás,
víme, co to obnáší,
spousta bláta, trápí nás.

Někdy sněhem zapadnou,
pod peřinou tíhou,
sluníčko svým úsměvem,
vysvobodí, kytku bílou.

Ozdobou jsou v zahrádkách,
radost mnoho přináší,
kouzelné jak v pohádkách,
smutek zimy odnáší.

Ještě malou kytičku,
s přáním milým dáme,
potěšení chviličku,
v našich srdcích máme!

Myslím na to stále,
že rádi se máme,
jsem šťastná jako blecha,
snad nikdy mě nenechá.

Smutek ošklivě bolí,
jak když posypeš ránu solí,
rozpůlíš mečem srdce,
to přeci nikdo nechce :-(

Loučíme se s únorem,
měsícem jak podle norem,
dnes byl vskutku slunečný,
jak byl vcelku skutečný?

Na začátku málo sněhu,
poté dále přidával,
kalamita byla náhle,
člověk jenom nadával.

Náledí tu bylo stále,
lidé na něm padali,
raděj nikam nechodili,
na jaro se těšili.

Teď už klepe na okénko,
ráno, když se probudím,
nový měsíc nastává,
b ř e z e n sílu dodává!

Mít milované osoby a postupně o ně příjít,
zůstat sama a radši chtít umřít.
Poslední milovaná osoba je pryč,
vzpomínky spálit a odejít daleko než nemít nic.
Už nemít nikoho, na kom mohlo záležet,
naposledy je spatřit
a celé to jen bezbranně probrečet.
Najít způsob jak k životu přivést zpět,
smrt je jen další utrpení, co srdce zničí opět.
Nedokázat bez nejmilovanější osoby žít,
přivést zpátky k sobě, co jen víc si přát chtít?
Nedokázat se s tím vypořádat,
v srdci svém to navždy uchovat.
Pohřbít v domě plných vzpomínek,
nespravedlivě shořel životní plamínek!!!

Slzy mi tvář smáčí,
proč muži jsou jen hráči,
zcela zbavení citu.
Strašně mě to zasáhlo,
jak to s námi dopadlo,
srdce teď brečí mi tu.

Přejdi Jordán,
tu řeku naděje,
ať srdce zkoušené
dál víc se nechvěje.

Přejdi Jordán,
jdi cestou smíření,
viníkům odpouštěj,
pros o odpuštění.

Jdi po té cestičce
s matičkou Páně
a k Pánu pozvedni
srdce i dlaně.

Až srdce očistíš
v té řece smíření,
modli se, důvěřuj
na cestě k spasení.

Modli se, důvěřuj
v tu lásku nejvyšší,
Pán Ježíš zajisté
prosby Tvé vyslyší.

Tam k Jordánu
chvátej, chvátej, chvátej,
dokud máš čas,
dokud bije srdce,
dokud zní hlas.

Zabalená v dekách jsou,
v kočárkách jen vykukují,
maminky jim v blízku jsou,
když tu něco potřebují.

Na vycházku kráčí spolu,
čerstvý vzduch jen dýchají,
ptáčci v stromech cvrlikají,
zvuky v uších míchají.

Po vycházce přijdou domů,
v teple dítě rozbalí,
na tvářičky červené,
pusinky jim dávají.

Batolátka radost mají,
po kolenou pěkně lezou,
hračky na ně čekají,
něco k sobě brumlají.

Radost je to, na ně hledět,
hrát si s nimi, vedle sedět,
strávit s nimi chviličku,
potěší nám naši i jejich dušičku!