Verše

Vždy tě budu milovat,
svou lásku chci jen tobě dát,
své srdce tobě věnovat,
s tebou dnem i nocí být,
tvůj hlas chci slyšet ještě víc.
Tvé oči vidět každý den
byl by pro mě krásný sen.
S tebou se smát, zpívat a hrát,
s tebou, jen s tebou chci žít dál.
Všechno, co mám, jen tobě dám,
svůj úsměv, srdce, hlas i čas.
Tak miluj mě a řekni:
Ty jsi má láska, slunce i vráska,
vždy milovat tě budu.

Den se krátí, mění se čas,
Vánoce tu jsou za chvíli zas,
adventní trhy, punč a sníh,
přichází zima a s ní smích
dětí okolo sáňkujících.

Přátelství je jako růže,
tak krásné a nevinné,
však trn občas píchnout může,
já to znám, jémine.

Prapra-bába a prapra-máma...
Pra-dcera a pra-teta...
Pra-vnučka i pra-linka...
To na stromu - je má maminka.

Večer, když se kapr jí,
každé dítě ho ani nedojí.
Má totiž přijít Ježíšek,
který má roztrhaný kožíšek.
Roztrhaný od té cesty,
jak chodí mezi městy.
A co to, co to děti slyší,
Ježíšek se už blíží.
Zvoneček zazvonil,
děti vyběhly ke stromečku,
to bylo dárků panečku.
Panenky, autíčka, vše, co si děti mohly přát,
mnoho dárků i mnoho šat.
A proto Ti děkujeme, Ježíšku,
za spousty krásných dárečků.

Co se ranního vstávání týče,
jsme, jako bychom celou noc tancovali u tyče.
Budík při prvním drncání vztekem zamáčkneme,
touhou vrátit se zpět do snů znovu usneme.
Za pár minut se však realita ozve znovu,
ranní rutina má prostě svou osnovu.
Klasicky a připosraně letíme na záchod,
po ránu by se měl domem ozývat pořádný rachot.
Poté si řádně vyčistit chrup,
aby nám celý den netáhlo z hub.
Snídaně jest z rána nejdůležitější,
dám si klobásek a hned je svět růžovější.
Po tomto jídle dám vařit vodu v konvici
a odskočím si ještě jednou na stolici.
Pak si dám pořádný hrnek kávy
a může začít den, co má grády. :-)

Kapky deště...
Padají mršky - z vysoka...
Tak která... mi padne do oka...
První, druhá - pak taky pátá...
Koukám k nebi - již tolikátá...
Na oblohu stále hledím...
Mezi kapky nepoletím...
Drobné kapky křídla čistí...
Mezi nimi - kroupy sviští...
Vypadám spíš na hlupáka...
Po čele mi další skáká...
Pro koho se nechám zmáčet...
Měl jsem dávno domů kráčet...
Nemůžu - a dál tam stojím...
Možná - že se Tebe bojím...
Na verandě - světlo svítí...
Již včera jsem měl - domů jíti...
Kde beru prachy - na flašky pití...
Zas práci nemám - Ty budeš klíti...
Nemám - nechci - nepracuji...
To radši - v dešti - poletuji

Miliony drobných kapek mžilo...
Až nás - to dost zaskočilo...
Voda - živel - vítězí...
Když vyběhl jsem - ze dveří.

Přes kaluže - dítka skáčou...
Slunečnice - ty jen pláčou...
Jenom žabky - se dnes smějí...
Vodníci - jim rozumějí...

Proč kapalo mi dneska z šosu?
Když miluji jen - ranní rosu!
Na lehko - si stále lítám...
Nejspíš rýmu - za nos chytám.

Co mu TO... vlastně stále chybí?
Bere prut... jde krmit ryby!
Co ho TAM... vlastně stále láká?
Hraje si... možná na pytláka!

Zmizela Mu... již Třetí žena!
Možná... že je utopená?

Nikdo... Nikde o Nich neví?
Jen šaty, cvičky... vylovený!

Nedaleko... mají chatu!
Došlo k hádce... ve vztahu... k zvratu?
Zas jeden ručník fialový!
Dnes POLICIE... z vody loví!

Pokračování básničky

Vždy když si pročítám tu konverzaci naší,
nebo když si vzpomenu na ten rozhovor kratší.
Tak uvědomím si, že vy jste mí BEST FRIENDS,
nemám žádné právo o tom zapochybovat jen.
Vy dva mi vždy pomůžete s problémem mým,
ale já mám potom pocit, že vás zatěžuju tím...
Proto skládám ve škole pro vás tyhle verše,
protože jste ti nejlepší na celym tom světě.
Po devíti letech šikany na škole,
jsem konečně našla pravý přátele.
Co mě vždycky podrží, když mi nejhůř je,
já děkuji vám za to, že mi vždy poradíte.
Já vás ráda mám, to nikdo nezmění,
já vím, že se opakuju, ale jste ti nejlepší...
Tak se mějte hezky a užijte si den,
já další verše sepíšu,
když ve škole si na vás opět vzpomenu.
VAŠE OVEŠKA
(Pro Stevena a Osirise od Petry)