Verše

Když jsem byla mladší,
nevěděla jsem, jak poznám,
že jsem potkala toho pravého.
Říkali mi: Tvé srdce ti napoví.
Nerozuměla jsem tomu a divila jsem se.
Čekala jsem a přála si, aby už to přišlo.
A pak jsi se objevil ty!
Poprvé jsi mě objal a políbil
a mně se zatočila hlava štěstím.
A já jsem věděla, že ty jsi ten pravý!

Stále budu bojovat
a navždy tě milovat,
moje láska bude věčná,
takovou už nikdo nezná.
Vždyť to budeš jenom ty,
o kom se mi zdají sny.

Mohu o tobě jenom snít,
ale nemohu s tebou být.
Moc ráda bych s tebou byla
a napořád jen s tebou žila.

Tak se s tebou loučím,
večerní sen končí.
Ale jenom na chvíli,
za chvíli je tu zas.

Už je tady zpět,
já jsem šťastná hned,
kdyby nikdy neskončil,
tak bys u mě navždy byl.

když malý jsi byl...
bylo vše v pořádku...
lásku jsi měl....
pro tebe... byl svět na počátku...

Květ...

uběhl další rok...
a ty jsi začal mluvit...
udělal jsi první krok...
a před ostatníma se chlubit...

Překrásný květ...

už je ti pět...
a do školy se těšíš...
miluješ svět...
a v ostatní věříš...

Krásný květ...

už jdeš do školy...
poznáváš první kámoše...
máš tam pěkné slečny...
to bude rozkoše...

Pokračování básničky

Na dobrou noc zprávičku
píšu svému sluníčku.
Co jiného můžu psát,
než Jsi moje štěstí, mám Tě rád!

Vařená. Smažená.
Na hniličku.
Zastřená.
Volská oka.
Omelety.
Hemenex,
sem tam krokety.
Vejce
já ráda mám,
k jídlu
si je často
dám.

Začlo to u muzea, když jsem tě spatřil.
Skončilo na Skype, když jsem tě zradil.
Strašně mě bolelo dát tomu konec,
na všechno zapomenout, vymazat paměť.
Všeho moc lituji, odpusť mi prosím,
chci začít od nuly, pokud dovolíš‏.

Umíráš, můj Anděli, bezmocně zůstaň prosím
tvá zář slábne, jen bolest v sobě nosím
tvé bílé perutě jak vzduchem lítají, neuslyším
už nemají sílu tě nést, smutkem svým trpím.

Život pohasíná posledním výdechem, jak moc jsem tě trápil
svatozář zhasíná, proč jsem její světlo dřív nespatřil
tvé ztuhlé tělo z náruče své jsem jen do truhly vložil
už je pozdě své svědomí zpytovat, už jsem to pochopil.

Vzpomínám na tvůj úsměv, tu jeho zář
na ten den, kdy jsem spatřil tvou tvář
na kolenou jsem klečel, tvá tvář byla můj oltář
krásné bílé tělo biblí, co zaplnilo můj snář.

Slzami už jen pláču, víko truhly přibíjím
jsou jako hřebíky, v srdci svém tě nosím
časem nezapomínám, stále živou tě vidím
ve snech svých k těm krásným dnům, se vracím.

Pokračování básničky

Lásko má, proč jsi tak tajemná,
každá chvíle s tebou je příjemná,
já dal bych ti k nohám celý svůj svět,
však čekat snad musím milion let,
pak ztrácí svůj význam existence má.

Mluvíš tichým hlasem, já tě tak ráda poslouchám.
Mluvíš a mně se zdá, že čím dál víc ráda tě mám.
Vím, že za chvíli natáhneš ke mně dlaň,
pohladíš moje tváře a řekneš, moc rád tě mám.
Pak vezmeš mě do náruče, a jako dítě kolíbat.
Budu slyšet, jak tvé srdce tluče,
a při té hudbě usínat.
I kdybych se v noci náhodou probudila,
budeš mě stále objímat,
spatřím tvář, jenž nad všechny je mi milá,
lásku, s níž chci usínat.

Darovat a být obdarován,
milovat a být milován.
Říct a slyšet: „Je mi líto!”
Říct a slyšet: „Nebolí to?”
Umět plakat a taky se smát
a za svým cílem vždycky si stát.
Mít samé štěstí, bez smůly žít,
každý svůj sen až do konce snít.
Každý život má
takový, jaký si ho udělá.