Verše

Jarní melodie přírody líbivá
neopakovatelné kouzlo má,
kdyby nebylo léto, podzim, zima,
vůbec bych se nezlobila,
proč jen vše krásné končívá...

Praha nebo Děčín? Ty nebo někdo další?
Nevím vůbec nic, tohle musí brzy skončit.
Dokončím školu a stěhuju se směrem na Prahu
a tam taky zůstanu.
V Děčíně na mě nic nečeká,
tak v Praze prožiju zbytek života.

Roků máš víc než já,
v hlavě stále nosím tě jen já.
I když vím, že nám dvěma osud nepřeje,
tak zůstaneme zatím přátelé.
Tam někde v době budoucí si snad řekneme víc.
Přátelství skončí a bude něco víc.

Hlasy v mé hlavě říkají: Braň se tomu,
srdce je však proti tomu.

Začíná mě to ovládat,
ať dělám cokoli, nemůžu mé pocity zastavit.

Nemůžu to nevnímat,
nevím, jak být v pohodě, když nejsem,
nemohu se pohnout dál.

Tahle prázdnota a beznaděj mě zabíjí,
nemohu se odvrátit, když cítím něco víc...

Vím, že to tu je, jen nevyslovené...
tak mi prosím řekni, jestli cítíš to samé...

Celou noc brečím do polštáře,
proč už kolem není záře,
stačila jedna hloupá hádka
a rozplynula se mi pohádka.

Mě nepotkalo nikdy nic dobrého,
až zamilovala jsem se do něho,
on, který byl dlouho můj sen,
teď těší mě každý den.
Jsem šťastná na druhou
a hýčkám si lásku svou.

Smutná, jsem smutná,
chápavá duše je nutná,
ať na pomoc mi přispěchá
každý, kdo rád mě má.

Tak šťastná jsem,
že žiju svůj sen,
konečně jsem s Ním
a líbat ho smím,
jak krásný je teď den.

Slzy kropí zem,
hrozně nešťastná jsem,
ztratila jsem důvod svého žití,
na světě už dál nemám zbytí.
Proč jen skončil krásný sen.

S láskou chodím po světě,
všude slyším jeho „Miluji tě”.
Jsem tak šťastná, jsem tak ráda,
že už nemám jen kamaráda,
ale rovnou přítele,
hned je mi vesele.