Verše

Kraj světa společně prolézt
a za ruku ji pořád vést,
to je můj největší sen,
snad bude mi vyplněn.

Štěstí je všude kolem nás,
létá kamkoli kolem krás.
Hnízdí v našich duších
a hřeje v našich srdcích.
Když se dívám na tebe,
záříš štěstím bez sebe!

Láska je jako kopretina,
nevyrovná se jí žádná jiná,
necítit ji znamená nežít,
proto si ji musíš střežit.

Jestli naše láska není pravá,
tak si se mnou osud zahrává
a tomu já teda vůbec nevěřím,
že se milujeme, moc dobře vím.

Jsem smutný, kde jít, když zase se trápím,
pošedlou ulicí, pochmurným krokem, sám kráčím,
ve stínech domů, co krutě se smějí, tvou tvář vidím,
v horečkách, za nocí bezesných, blouzním.

Dál v té slepé ulici, v tom bludišti, se ztrácím,
smysl života, bez tebe, můj kvítku, nenacházím,
v slzách, v tom smutku černém, se utápím,
chlad kostek dlažebních, ten studený kámen, stále cítím.

Lhostejnost jak ubíjí, když jsem sám,
v dálce slyším tvůj krok, tak kde tě mám,
živím se marnou nadějí, stejně tě nepotkám,
bez lásky životem, jako bludný Holanďan proplouvám.

Nekonečně dlouhý oceán, ráj stále hledám,
jak dlouho se plavím, čas už nevnímám,
zuří bouře, ty přívaly vod, už té síle podléhám,
loď se potápí, věřím dál, jednou tě snad potkám.

Pokračování básničky

Ráda bych řekla,
že jsem se spletla,
ale já ho miluju
a k životu potřebuju.

Život s ním je ráj,
šla bych světa kraj,
třeba rovných tisíc roků,
abych zas byla po jeho boku.

Krásné je mít rád,
s někým usínat,
svět je jako sen,
když jste spolu jen.

O lásce toho bylo mnoho vyřčeno.
Je to bolest, je to zklamání,
je to taky radost, co smutek zahání.
Něco s ní začíná, něco končí,
pro lásku umíráš, zavíráš oči.
I když je tady, a pak se vytratí,
bojujte za lásku, občas se to vyplatí.

Je mi tak krásně,
chci skládat básně,
konečně jsem potkala
kluka, co jsem hledala.