Verše

Pepíku, Pepíku,
copak dělá babka?
Ona sedí na lavici,
strouhá si tam jabka.

V zajetí citů, v zajetí emocí
dveře uzavíráš, už není pomoci
myšlenky jen chráníš, hluboce věřící
v sobě je nosíš, k Bohu se modlící.

V zajetí snů před realitou utíkáš
krutě ničí svět, tu jeho bolest znáš
na kolenou klečíš a v koutku duše doufáš
pro spásu toho světa, modlitbu šeptáš.

V zajetí víry se jen Bohu omlouváš
ve jménu Pána zabíjíš a ruce od krve máš
jsi jen jeho loutka a jen poslušnost znáš
rozkazy plníš a modlitbou v odpuštění doufáš.

Pokračování básničky

Souznění duší
už nic neruší,
jsme tu jen pro sebe,
strašně se milujeme.

Vím, že jsme pro sebe stvořeni,
proto tak u srdce těžko je mi,
když vídám ji teď s jiným,
za svou neschopnost se stydím...

Myslím na její tělo,
jak ladné křivky mělo,
když kolem mě procházelo,
zda by se seznámit chtělo...

Dává mi ochutnat,
jaké to je,
když člověk má rád,
když miluje.
A já hltám
její milou přítomnost,
kterou rád mám,
které nemám nikdy dost.

Vyhledávám její přítomnost,
protože je mi v ní náramně,
proč jen je mezi námi most
a každý pokus končí neslavně...

Myšlenky se toulají krajinou,
kde spolu my dva jdeme,
nemyslím už dlouho na jinou,
my se totiž milujeme.

Mezi námi to jiskří,
cítím její pohledy tygří,
vrhnout se na ni chci
a hltat její rty...

Okouzlený jí,
životní láskou mojí,
omamným světem putuju,
žiju, protože miluju!