Verše

Naše láska se stala samozřejmostí,
mrazí to až do morku kostí,
ztratila všechno kouzlo,
jako by štěstí uklouzlo.

Ztratila jsem smysl života,
bez lásky je tu jen samota...

Zabil všechno, co za něco stálo,
má věrná láska byla mu asi málo,
proměnil se z přítele a kamaráda
na toho nejslizčího hada.

5. prosinec
je docela binec,
ulice se zaplní
čerty, co děti honí,
Mikuláš, ten hodný pán,
sladkosti přinese nám
a zářivě bílí andílkové
tancují v tom kreace nové.

Sen, který se mi v noci zdál,
ani jsem se nenadál
a stojí tu přede mnou,
miluji tu dívku tajemnou.

Říkají mi LÁSKA a jsem jen tvá,
umím být krásná a příjemná,
nenechej se prosit a šanci mi dej,
se mnou prožiješ život nádhernej.

Jdu z kostela od oltáře,
studený vítr vane mně do tváře,
život píše různé scénáře.
Ale ani oltář mně nepomohl,
jsem nevěřící, tak jak by také mohl.
Nepomohla ani farářova slova,
že to chce klid a abych přišel znova.
Proč vlastně jsem do toho kostela šel,
když řešení jsem tam stejně nenašel.

Komu tedy o pomoc si říci,
když slzy objeví se na líci?
Zdraví a peněz vůbec nemám moc,
koho mám tedy poprosit o pomoc?
Mám ze sebe udělat sebevraha,
teď je mně každá rada drahá.

Pokračování básničky

Hlavou se mi honí
tisíce myšlenek,
byla pravda nebo lež
to, co mi řek?

Hodný je Mikuláš,
dá ti, co rád máš,
zlý je čert,
s tím opravdu není žert.

Láska je naším údělem,
shodnem se na cíli smělém,
věčně na světě být,
jeden pro druhého žít.