Verše

Po dětech se zapráší,
když se čerti čertí,
však jsou tu i Mikuláši,
co sladkosti nadělej ti.

Dělí nás od sebe míle,
chybí mi společné chvíle.
Dlouhá doba, když jsi pryč,
je to na mě jako bič.

Nevím, co se stalo,
zamiloval jsem se, a ne málo.
Já už nevím kudy dále,
miluji tě a to stále.

Jsem odkázán jen na tvé psaní,
tvá odpověď je moje přání.
Vezmu tě i na kraj světa,
nestačí ani tato věta.

Jsi jak vycházející sluníčko,
jako hvězda jasná.
Miluji tě, Markétko,
je to láska jasná.

Jsem s jednou krásnou princeznou,
co tvářičku má líbeznou
a voní jako luční kvítí,
je štěstí ji míti.

Poslední
zážitek nevšední
s ním jsem zažila,
láskou zoufám,
v ni stále doufám,
proč jen skončila...

Buďme spolu
u jednoho stolu
a nevracejme se k tomu,
co přineslo nám tolik bolu.

Některé věci si přejeme
a ani se nenadějeme
a najednou je máme,
je už pak na nás jen,
jak dopadne ten sen,
zda se s ním vypořádáme.

Naše láska se stala samozřejmostí,
mrazí to až do morku kostí,
ztratila všechno kouzlo,
jako by štěstí uklouzlo.

Ztratila jsem smysl života,
bez lásky je tu jen samota...

Zabil všechno, co za něco stálo,
má věrná láska byla mu asi málo,
proměnil se z přítele a kamaráda
na toho nejslizčího hada.

5. prosinec
je docela binec,
ulice se zaplní
čerty, co děti honí,
Mikuláš, ten hodný pán,
sladkosti přinese nám
a zářivě bílí andílkové
tancují v tom kreace nové.