Verše

Mám tak rád,
když můžu se smát,
tohle životní koření
velkým potěšením je mi.

Ztrácím tě lasko má
Čekám na slova tvá
Když se na mě upřou oči tvé
Svírá se srdce mé

Láska spadá do mozaiky štěstí,
kterou jsem složit zatím nestih,
doufám, že se mi to jednou povede,
nestane se, že tudy vlak nejede.

Dav nenávistných očí,
jako tisíc ostrých střepů,
křičí, zatímco mlčí
jazyk kyselých grepů.
Žal schován za maskou,
za tou usměvavou vlídnou kráskou!
Ach, ta fikce, jako stín,
barví každou tvář
barvou seschlých vín,
barvou podzimních jař.
A lid! Lid, tak naivní a smělý,
na hodné a zlé sám sebe dělí.

Na žhavém okraji temna,
jako nejtemnější stín,
sedí osoba jedna,
kolem ní splín.
Ne, ta lidi nečlení!
Pohled na ně nic jí už nezmění.
Slepá, tápá ve věčném žití,
již dávno zlost jí zkalila zrak,
z naivních a smělých se občas sytí,
duši jí obklopil ponurý mrak.

Osoba zvedla svůj mrtvý zrak,
pohlédla na to lidské bytí,
Smrt se usmála: viděla vrak,
„Pro ně už naděje nezasvítí.”

Já bojím se tmy a bojím se žití,
bojím se, že zítra slunce nezasvítí,
bojím se hladu a bojím se moru,
bojím se kázně, bojím se vzdoru,
bojím se ohně a bojím se vody,
bojím se smíchu, bojím se nudy,
bojím se lidí a bojím se umírání,
bojím se věčného usínání.
I můj strach má však nějakých mezí,
tam, kde tvé hnědé očí vězí,
tam já se nebojím snad vůbec ničeho,
jen koukám do tvého úsměvu tichého.

Nasadím si čelovku,
zhltnu celou bábovku.
Pak s hubou cukrem pokrytou,
koloběžkou nemytou,
vydám se vstříc městu blaze.
Cvičím kde?
V Sokolském svaze!

Miluji a to tak moc,
že myslím celou noc
jen a jenom na ni,
je mé sladké spaní.

Vzpomínky na tebe
smutkem jsou zčeřené,
já však nezapomínám,
pořád rád tě mám.

Láska mi dává
vše, co mám ráda,
proto nikdy
nechci ztratit ji.

Láska mi teď říká pane,
jsem zvědavý, co se stane,
posledně, když to takhle bylo,
všechno se potom zkazilo.