Dav nenávistných očí,
jako tisíc ostrých střepů,
křičí, zatímco mlčí
jazyk kyselých grepů.
Žal schován za maskou,
za tou usměvavou vlídnou kráskou!
Ach, ta fikce, jako stín,
barví každou tvář
barvou seschlých vín,
barvou podzimních jař.
A lid! Lid, tak naivní a smělý,
na hodné a zlé sám sebe dělí.

Na žhavém okraji temna,
jako nejtemnější stín,
sedí osoba jedna,
kolem ní splín.
Ne, ta lidi nečlení!
Pohled na ně nic jí už nezmění.
Slepá, tápá ve věčném žití,
již dávno zlost jí zkalila zrak,
z naivních a smělých se občas sytí,
duši jí obklopil ponurý mrak.

Osoba zvedla svůj mrtvý zrak,
pohlédla na to lidské bytí,
Smrt se usmála: viděla vrak,
„Pro ně už naděje nezasvítí.”