Zamilované básničky

Buď veleben tvůj hustý vlas,
v slunci plane, září nad topas,
leskne se a svítí.
Víc vůní v něm než v jižní noci je,
víc jisker než na obloze hvězd,
jak lilie kmitá jím tvůj bílý vaz.
Nech mě u tvých nohou věčně snít,
tvůj vlas hladit je lepší než víno pít.
Fénix, láska tvá, ta hoří v něm,
nad čelem tká ti diadém,
kmitá ve stínu dlouhých řas,
ten tvůj krásný dlouhý vlas.
Své srdce, plné písní na tvůj vlas ti podávám.
Chtěj milostivá býti.
Tvůj hladit vlas je lepší než víno píti!

Otevři oči, země se točí,
déšť se ti vkrádá do vlasů,
prší, má milá, nespěchej,
ještě se chvíli pokochej,
pohledem z okna na ty kapky,
je brzké ráno šedivé,
slunce v nedohlednu
a já závidím přikrývce,
že objímá tvé pružné tělo,
které na lásku zapomnělo.
Vlasy máš krásně na polštáři,
oči ti ještě tak nezáří,
probuď se, lásko, už je den
a my nikam spolu nepůjdem...

Ležíme spolu na pestrobarevné posteli
ze spadaného listí,
jsme tak dětinsky naivní,
tak krásní a andělsky čistí.
Ruce do sebe splétáme,
srdíčka nám divoce buší,
bude něco dál?
To jen osud ví a Bůh tuší.

Kolem nás spousta rozházených svršků,
jsou tu dvě nahá těla,
ďábel ti sladce šeptá,
dej mu kousnout do jablka poznání,
dej mu ochutnat
to krásně sladké a zakázané ovoce,
avšak v dálce slyšíš
varovný a tichý hlas anděla.

Pokračování básničky

Ráno když svoje oči otvíráš,
je krásné vědět, že někoho máš,
kdo tě miluje a tulí se k tobě,
to pak každý den začíná pohodově...

Les myšlenek se mi hlavou honí
a všechny jsou jenom o ní.
Pro ni já na světě jsem
každý, každičký den.
Snad navždy to takhle bude,
bez ní by byly mé dny chudé.

Jsem sám se svou samotou,
jak stopy otisklé v písku,
jsem sám se svou samotou,
jak slova v Tvém dívčím notýsku.
Stojím nad propastí, dívám se dolů,
chytnout Tě za ruce, pak skočit spolu.
Změnit se v ptáky, co oblohou krouží,
ti nevědí nic o citech, ty po lásce netouží.
Letět tak krajinou nahoru a dolů,
je jedno, kam poletíme, hlavně že jsme spolu.

Jsi zlatíčko,
co okouzlilo mé srdíčko
a mé dny dělá krásné,
miluji tě - je to jasné.

Jsem připravená na tvé rty,
whisku v kavárně mi nalej ty
a já ji na ex vypiju,
ne z ní, ale z tebe se opiju.

Tvýma očima se chci opít
a ty se opij mými, nejsladšími,
já vím, že jsi muž,
vezmi si mě, nejdřív mě polib a pak... už...

Jdu spát, uléhám,
vidím Tvůj úsměv, Tvé mandlové oči,
zamyslím se a svět se se mnou jak kolotoč točí.
Tvá včerejší slova mě bodala, drásala moje tělo,
to mluvil Tvůj rozum, srdce by to tak říci neumělo.
Nevěděli jsme o sobě víc než dvacet let,
takže když se rozloučíme, nezboří se svět.
Necháme se unášet na křídlech fantazie,
to, co bylo rozbité, se už víc nerozbije.
Rozum nám oběma říká: Tak dost, pozor, stát.
Ale naše srdce mají volný letmý pád.
Můžeme si stokrát říkat, máme rodinu svou,
ale naše srdce tlučou jinou muzikou.
Zapomenout na Tebe, to řekne se tak lehce,
mozek, ten by zapomněl, ale srdce nechce.
Život a osud nám naplánoval jiný jízdní řád,
tak nebudem přehazovat výhybku
a necháme to spát.
Těžko mi bude nějakou dobu, to nebudu Ti lhát,
ale bude navždy platit,
co z vojny psal jsem Ti nesčetněkrát,
tahle věta poslední:
LÁSKO, MÁM TĚ RÁD.

Po pláži bez hranic spolu jdeme,
za ruku se při tom držíme,
ze společných chvil se radujeme,
náš největší poklad střežíme.
Tím pokladem není nic jiného
než naše láska.