Zamilované básničky

Chtěl jsem ti povídat, jak moc tě mám rád.
Byl jsem tvůj kamarád.

Byl jsem tvůj kamarád,
však odpusť mi ten hřích.

Já tě začal milovat,
tvoje ústa, oči, smích.

Snad se mi to nezdálo,
snad to nebyl jenom sen.

Ráno, večer, odpoledne
bez tebe je dlouhý den.

Mám strach tě obejmout,
že rozplyneš se jako dým.

Zůstal bych v temnotách
a po tobě jen černý stín.

To je snad vše,
co chtěl jsem ti říci.

Teď už ale půjdu spát,
zhasnu rudou svíci.

Nemůžu být bez tebe
jako slunce bez nebe.

Láska je ten nejmocnější Mág,
ta dokáže jak bájný pták Fénix z popela vstát,
když si to budou ti dva upřímně přát
a začnou ji opět svými nejhlubšími city zalévat,
svá srdce si navzájem dát
a jako tenkrát
držet se za ruce, do očí se dívat
a na sebe se smát.

V Rajské zahradě vykvetla květinka
s příznačným jménem Jiřinka,
když jsem spatřil její nádherný květ,
rázem se se mnou zatočil celičký svět,
její vůně je jak opium,
načisto zasáhla můj rozum,
je to jak moc krásný sen
- víme to oba - pokud bude trvat,
každou chvíli spolu si my dva
plnými doušky užijem.

Jenže jednoho rána se můj krásný sen rozplynul,
a já do Rajské zahrady ještě jednou nahlédnul,
nebyl tam však ten nádherný květ,
před kterým jsem tenkrát klek,
stala se z něj kopřiva pálivá,
která mou duši ošálila
a mé srdce i naši lásku spálila
a bez slůvka rozloučení mě jako bezcitný tvor opustila.

Život jde dál,
jako již tolikrát jsem stejnou chybu udělal,
místo srdcem jsem očima vybíral.

Jak scházíš mi, můj milý,
já sama jen tu jsem.
Chybíš mi každou chvíli,
snad nebyl to jen sen?

Když jsme se spolu smáli,
chodili spolu ven
a pak se milovali.
Snad nebyl to jen sen?

To, co chci v tuto chvíli,
snad každý chtěl by jen.
Být zase se svým milým
a ať to není sen!

Co všechno k tobě cítím, vím,
říct ti to, že tě mám ráda, se nebojím.
I přes tohle neumím moc popsat své city,
momentálně se cítím jako ryba chycená do rybářských sítí.

Až na to, že je nerozhodil rybář, ale ty.
Ano, správně! To o tobě se mi zdají sny.
Některé z těch snů se plní,
mezitím se voda v moři vlní.

Splnil se sen! Ty ses mě dotkl,
ale já stále neumím hrát poker.
Dotkl ses mě rukou a při tom ses mi do očí díval,
byl jsi roztomilejší než můj oblíbený medvídek mýval.

Pohled do tvých bílo, černo, šedomodrých očí
mně neskutečně rychle hlavou točí.
Vážně, tvůj pohled a dotyk mi hlavu motají,
pod tvým úsměvem i poslední zbytky sněhu roztají.

Nevyznám se v tobě, nevím, co dělat mám,
když fakt jen to, že tě miluji, znám.
Nedokážu rozluštit to, co si myslíš,
jestli nevíš, že tě mám ráda, do týdne to zjistíš.

Myšlenka na tvůj pohled, dotyk je velmi nebezpečná,
je krásná, smutná a hlavně neskutečná.
Mé sny i život se podobají seriálu,
ve kterém stavějí jednu pražskou katedrálu.

Neumím ti dát najevo svoji hlubokou lásku,
kvůli tobě bych uzavřela i s čertem sázku.
Pro tebe a tvé oči kus modrého z nebe,
prostě pro tebe vše, i mé srdce patří tobě.

Abych se dostala do nebe sedmého,
je třeba, aby se stalo něco pěkného.
Usměj se, dotkni se či podívej na mě,
zavřu oči, myslím na tebe a ocitám se ve tmě.

Mám strach se tě dotknout,
jak křehká připadáš mi,
mé ruce jak ruce slepce
vnímají tvoji krásu
a opíjím se snem o tobě.

Myslím na tebe nocí i dnem,
vím, že budeš vždy jen mým snem.
Tvou krásou já jsem oněměl,
když vím, že tě nikdy mít nebudu,
tak bych na tebe radši zapomněl.

Lehce se to řekne, hůře provede,
jen čas toto všechno dovede.
Proč láska bolí, trápí a v srdci škodí,
kdo mi to konečně z vás poví,
ze světa mou lásku k tobě sprovodí?

Miluji tě, to slova krásná jsou,
chci, aby jsi byla aspoň na chvíli jen mou,
jen mou.
Vždy, když se kouknu na nebe,
já vidím v něm tebe.

Nelinko, tebe jen miluji,
a to ti tímto slibuji.

Až na kraj světa bych za tebou šel,
abych Tě u sebe na vždycky měl.
Až na kraj světa, přes hory a moře,
ať moje srdíčko nikdy nepozná hoře.

Za tebou půjdu vždycky a stále,
ať je to blízko, nebo třeba i dále.
Na konci cesty mě čeká odměna,
jsi to Ty, má pouť je skončena.

Má touha mě táhne jen a jen za Tebou,
nevnímám překážky za mnou i přede mnou.
Být s Tebou navždy, to stojí za to,
Ty jsi můj poklad, mé životní zlato.

Čím déle se známe, tím víc Tě miluji,
chci, ať dobře se máme, jsi mojí nadějí.
Tak nádhernou ženu je rozkoš milovat,
kdo ten pocit nezažil, může jen litovat.

Někdy mám duši zamlklou a plnou napětí,
může ji rozzářit jen Tvoje objetí.
Srdce mi spoutala veliká páska,
není to nic jiného než naše láska.

Ona i on v životě se potkali,
láskou navzájem k sobě nešetřili,
časem lásku k sobě ona i on si nedávali,
hněvu a zradě navzájem si srdce otevřeli.

Nyní s bolestí v srdci tiše mlčíš,
srdce mé jen na nitce z pavučiny držíš,
ruce osudu ale poručit umíš,
pokud ho však do dlaně neuchopíš,
mezi prsty nitka tiše proklouzne,
jak slza z oka po tváři ukápne,
srdce do prachu smutku upadne,
ale láska má k Tobě nikdy neuvadne.

Tělo mé, jak podzimní list,
vítr roznese na tisíc míst,
vítr vždy když venku zavane,
střípek lásky mé do oka ti padne,
ale tělo mé se již nepozvedne,
neboť ruka jiného Tvé srdce ovládne.