Zamilované básničky

Kdo růži netrhal,
neví, jak voní.
Kdo lásku nepoznal,
neví, jak bolí.

Mluví jí do duše, mluví skrz ni,
ona však poslouchá jen, jak to zní.
Přejde to po těle, vyjde to ven,
mlčky v to přihlíží, poslouchá jen.
Něco už musí znát, ví toho víc.
Zavřená, zamčená - netuší nic...
Mluví jí do duše, mluví již k ní,
ona mu naslouchá, už o tom sní.

Na hřišti tě potkávám a nedokážu ti to říct,
co k tobě cítím a o tobě sním.
Přemýšlím každý večer nad tím, jak ti to říct,
nemůžu, nemůžu, protože ty o mě nestojíš!
I když mám chuť ti to říct,
ty mi bráníš ahoj vyslovit!

Tenkrát, jedenkrát v prosinci,
doba těžší, než počítat rovnici.
Doba naší lásky, pokud tedy byla,
pokud byla opravdová a nezařídila ji víla.
Jestli jsi mě měl rád
a ten náš vztah bral jako chození,
znamená, že jsme si byli v minulosti souzení.
Když to tak bylo v minulosti,
proč by to tak nebylo v budoucnosti.

V mém srdci se absolutně nic nezměnilo,
ale nedávno mě mé myšlení s rozumem opustilo.
Již jsem ti řekla, že tě miluji, všelijak,
vypadá to, že jsem na tobě závislá jako maniak.
Nedokážu na tebe přestat myslet,
strašně bych si přála tvé oči vidět.
Miluji je, ovšem tebe samotného taky,
má láska je větší než bouřkové mraky.

Když byla naše šance dříve, Marku,
je i teď a ty bys mi mohl dát
jeden z mých nejtajnějších dárků.
To nejcennější by bylo srdce tvé nebo pusa,
zamotalo by mi to hlavu
a zapomněla bych, jak vypadá husa.
To nejsilnější, co patří jenom mně,
jsou city, které ti říkají, miluji tě!
Moje city k tobě jsou ukryté v srdci
a oplývá je láska,
lásce k tobě nezabrání
ani nejsilnější šedá páska...

Můj milý Šmudýlku,
moc mi scházíš,
chci líbat tě aspoň chvilinku,
ale ty se u mě nenacházíš.

Snad až se vrátím,
dáš mi pusinku, snad víc.
Já pohladím tvou hlavinku
a dám ti polibků na tisíc.

Studánko, moje vodo živá,
vzbuď se a zvedni z kalných peřejí.
Když člověk se do Tvých hloubek dívá,
srdce ho bolí, slzy se linou v krůpějích.

Studánko, moje vodo živá,
vzchop se a zprůzračni tok svůj,
ať se zas do Tvých hloubek dívám
a vidím v nich osud - můj i Tvůj.

Studánka prosby vyslyšela,
průzračná záře se v ní rozlila,
line se vzhůru síla smělá,
tu strašnou bolest v srdci zhojila.

Do očí se Ti, studánko, dívám,
vidím v nich osud můj i Tvůj
a slzy dojetí marně skrývám,
prosím Tě, lásko, moc se mi opatruj.

Chtěl jsem ti povídat, jak moc tě mám rád.
Byl jsem tvůj kamarád.

Byl jsem tvůj kamarád,
však odpusť mi ten hřích.

Já tě začal milovat,
tvoje ústa, oči, smích.

Snad se mi to nezdálo,
snad to nebyl jenom sen.

Ráno, večer, odpoledne
bez tebe je dlouhý den.

Mám strach tě obejmout,
že rozplyneš se jako dým.

Zůstal bych v temnotách
a po tobě jen černý stín.

To je snad vše,
co chtěl jsem ti říci.

Teď už ale půjdu spát,
zhasnu rudou svíci.

Nemůžu být bez tebe
jako slunce bez nebe.

Láska je ten nejmocnější Mág,
ta dokáže jak bájný pták Fénix z popela vstát,
když si to budou ti dva upřímně přát
a začnou ji opět svými nejhlubšími city zalévat,
svá srdce si navzájem dát
a jako tenkrát
držet se za ruce, do očí se dívat
a na sebe se smát.

V Rajské zahradě vykvetla květinka
s příznačným jménem Jiřinka,
když jsem spatřil její nádherný květ,
rázem se se mnou zatočil celičký svět,
její vůně je jak opium,
načisto zasáhla můj rozum,
je to jak moc krásný sen
- víme to oba - pokud bude trvat,
každou chvíli spolu si my dva
plnými doušky užijem.

Jenže jednoho rána se můj krásný sen rozplynul,
a já do Rajské zahrady ještě jednou nahlédnul,
nebyl tam však ten nádherný květ,
před kterým jsem tenkrát klek,
stala se z něj kopřiva pálivá,
která mou duši ošálila
a mé srdce i naši lásku spálila
a bez slůvka rozloučení mě jako bezcitný tvor opustila.

Život jde dál,
jako již tolikrát jsem stejnou chybu udělal,
místo srdcem jsem očima vybíral.