Zamilované básničky

Denně tě potkávám a nedokážu ti to říct,
co k tobě cítím a že o tobě sním.
Přemýšlím každý večer nad tím, jak bych ti to řekla,
a každý večer mi slza po tváři tekla.

Pochop, že nemůžu ti to říct,
nemůžu, protože ty o mě nestojíš.
Ty o mě ne, ale já o tebe ano,
slz a snů bylo již mnoho.

Moje slza, to není jen slaná voda,
s každou další kapkou mě nůž do srdce bodá.
Ty asi nevíš, jakou já cítím bolest,
ale kolem štěstí musím po kolenou prolézt.

Mám tě ráda, chci ti říct, že příliš,
má láska má větší sílu než mořský příliv.
Ty jsi takový můj přístav dobré nálady,
jsi ten, co mi mé srdce lepí dohromady.

Zůstala mi v srdci díra, která touží po lásce,
a věří, že ty budeš ten její jediný vládce.
Chybí mi tvůj obličej, hlas a smích,
říct ti „ahoj” snad není ani malý hřích.

I kdyby byl, myslíš, že by mě to zajímalo?
Zamilovat se do tebe mi moc dlouho netrvalo.
Nejprve jsme spolu prohodili pár slov,
teprve pak se mi udál v srdci veliký lov.

Zamilovala jsem se do tebe ze dne na hodinu,
když těch pár dnů před soutěží opominu.
Moc bych si přála, abys měl možnost tohleto číst,
a odpověď na otázku v srdci mi co nejdříve říct.

Jenomže já k tomu nemám odvahu,
a ani necítím, že je v dosahu.
Hrozně moc chci, abys četl všechny mé básničky,
které všechny jsou podlepeny láskou a srdíčky.

Na obzoru slunce, z měsíčního vraku
bráníc sítě temné, přisouvaje mraku.
V před je poušť a zaň je smyčka,
přec to jenom slovní hříčka.
Měsíc na obzoru, slunce přisouvaje
mrak je tam a smyčka moje.

Bojím se říct ti, co k tobě cítím.
Bojím se, že se zamotám do smrtících sítí.
Bojím se bolesti, kterou bys mi způsobil slovem: „Ne!”
Bojím se, protože vím, že by to nebylo příjemné.
Bojím se, že tě ztratím, i když nejsme spolu.
Bojím se, že mě to slovo rozsekne jako hrana stolu.
Bojím se, že mi jednoduše ublížíš.
Bojím se, že mé srdce dalšími nadějemi zatížíš.
Bojím se, že nedostanu pravou šanci.
Bojím se, že mě ta falešná smete jako dva kanci.
Bojím se o tebe, protože tě příšerně miluji.
„Nechci tě nikdy ztratit!” - a to své srdce cituji.

Bude ti líp...
když se ráno vzbudíš sám,
anebo když vedle tebe budu já.

Bude ti líp...
když budeš dál jen svým pánem,
anebo budeš muset na mě ohled brát.

Bude ti líp...
když nebudeš mít starosti se mnou,
anebo chceš starosti s láskou mou.

Bude ti líp,
to bych teď chtěla vědět,
jestli sám znáš odpověď
upřímnou a od srdce,
nechci celou zpověď,
jen, že si jistý jseš.

Bude ti líp,
nad tím stále přemýšlím,
jestli se mnou šťastný jsi,
různé scénáře vymýšlím,
znát tu pravdu chci,
musím.

Bude ti líp,
když se k tobě připojím,
na tvář tě lehce políbím,
to by bylo pravidelné
jako, že otáčí se země,
opravdu mě chceš.

Už napořád.

Kdo růži netrhal,
neví, jak voní.
Kdo lásku nepoznal,
neví, jak bolí.

Mluví jí do duše, mluví skrz ni,
ona však poslouchá jen, jak to zní.
Přejde to po těle, vyjde to ven,
mlčky v to přihlíží, poslouchá jen.
Něco už musí znát, ví toho víc.
Zavřená, zamčená - netuší nic...
Mluví jí do duše, mluví již k ní,
ona mu naslouchá, už o tom sní.

Na hřišti tě potkávám a nedokážu ti to říct,
co k tobě cítím a o tobě sním.
Přemýšlím každý večer nad tím, jak ti to říct,
nemůžu, nemůžu, protože ty o mě nestojíš!
I když mám chuť ti to říct,
ty mi bráníš ahoj vyslovit!

Tenkrát, jedenkrát v prosinci,
doba těžší, než počítat rovnici.
Doba naší lásky, pokud tedy byla,
pokud byla opravdová a nezařídila ji víla.
Jestli jsi mě měl rád
a ten náš vztah bral jako chození,
znamená, že jsme si byli v minulosti souzení.
Když to tak bylo v minulosti,
proč by to tak nebylo v budoucnosti.

V mém srdci se absolutně nic nezměnilo,
ale nedávno mě mé myšlení s rozumem opustilo.
Již jsem ti řekla, že tě miluji, všelijak,
vypadá to, že jsem na tobě závislá jako maniak.
Nedokážu na tebe přestat myslet,
strašně bych si přála tvé oči vidět.
Miluji je, ovšem tebe samotného taky,
má láska je větší než bouřkové mraky.

Když byla naše šance dříve, Marku,
je i teď a ty bys mi mohl dát
jeden z mých nejtajnějších dárků.
To nejcennější by bylo srdce tvé nebo pusa,
zamotalo by mi to hlavu
a zapomněla bych, jak vypadá husa.
To nejsilnější, co patří jenom mně,
jsou city, které ti říkají, miluji tě!
Moje city k tobě jsou ukryté v srdci
a oplývá je láska,
lásce k tobě nezabrání
ani nejsilnější šedá páska...

Můj milý Šmudýlku,
moc mi scházíš,
chci líbat tě aspoň chvilinku,
ale ty se u mě nenacházíš.

Snad až se vrátím,
dáš mi pusinku, snad víc.
Já pohladím tvou hlavinku
a dám ti polibků na tisíc.

Studánko, moje vodo živá,
vzbuď se a zvedni z kalných peřejí.
Když člověk se do Tvých hloubek dívá,
srdce ho bolí, slzy se linou v krůpějích.

Studánko, moje vodo živá,
vzchop se a zprůzračni tok svůj,
ať se zas do Tvých hloubek dívám
a vidím v nich osud - můj i Tvůj.

Studánka prosby vyslyšela,
průzračná záře se v ní rozlila,
line se vzhůru síla smělá,
tu strašnou bolest v srdci zhojila.

Do očí se Ti, studánko, dívám,
vidím v nich osud můj i Tvůj
a slzy dojetí marně skrývám,
prosím Tě, lásko, moc se mi opatruj.