Zamilované básničky

Ptám se tě, myslíš, že ještě náš vztah smysl má,
láska mezi námi zřejmě už asi vyhasla.
Ty se mne stále ptáš,
když se tě dotknu, odmlouváš,
říkáš, že mne miluješ, ale stále se mi vyhýbáš.
A ty se mne ptáš, pořád se jen vymlouváš.
Říkáš, že lituješ, ale nic pro náš vztah neděláš.
Stále usínám sám, k čemu já tě vlastně mám,
čekám na tebe, že tě obejmu, polibek ti dám,
a ty opět nepřijdeš, já usínám sám.
Říkáš, že mne miluješ, a to ti věřit mám.
Víš, málo se mi věnuješ, vím, že tě mám,
ale jaksi tě v našem vztahu postrádám.
Opravdu si myslíš, že mne miluješ...

Červená ti sluší, jsi jak vlčí mák,
ať je to tak nebo tak.
Mám rád tvý sladký uši,
když jsem s tebou, srdce mi strašně buší,
avšak tvá láska ke mně je tak trochu nerozhodná,
tak prosím, řekni mi, zdali ráda mne máš, a jak...
jsi jak vlčí mák.
Vím, pravda bývá často krutá,
jako noha neobutá,
červená ti sluší, jsi jak vlčí mák,
máš mne ráda, tak řekni, a jak,
třeba jako vlčí mák...

(Aleně)

Nečekal jsem, že mi brzy,
budou z očí kanout slzy.

Nečekal jsem, že mé oči,
příliv slané vody smočí.

Nečekal jsem plané sny,
jež tak rychle vyhasly.

Nečekal jsem jiskru jinou,
která toho bude vinou.

Nečekal jsem tolik lhaní,
mé tělo se křečem brání.

Jezábel jsem nečekal.
No a zatím - kat mne sťal.

A má hlava kutálí se,
k nečekaně čisté míse.

To jsem vážně nečekal,
že teď vládne jiný král.

Teď je éra krále Jana,
podlehla mu čistá panna.

To jsem vážně nečekal,
jakou hloubku mívá žal.

Jsi ta, kterou hledám,
myslíš, že znáš dobře, sama sebe.
Je podzim, venku je už zima, až z toho zebe.
Hledám lásku, možná právě tebe.
Pověz mi něco o sobě, o své maličkosti,
chci lásku, mít rád i milovat.
Chci být s tebou, naše děti spolu vychovat.
Vím, že někde jsi, přeješ si teď to samé,
chci tvou lásku, stále tě milovat,
své srdce ti dát,
zahřát ve svých, tvé zmrzlé dlaně.
Třeba kolem sebe chodíme,
jen jinam koukáme, špatně vidíme.
Hledáš něco podobného, jako já,
tak to jsme v tuto chvíli právě dva.
Tak se pěkně usmívej,
koukej kolem sebe, a nebuď zlá.
Snad se jednou potkáme,
budem spolu šťastni, já, ty, oba dva.
Hledám, hledáš,
tak to jsme v tuto chvíli dva...

Byla jsi tak roztomilá,
moc jsem tě měl rád,
nevím, proč tak nenávidím,
slovo - „kamarád”.

Byla jsi tak plná smíchu,
když jsme byli spolu,
když na kávu chodili jsme,
jindy na kofolu.

Byla jsi tak plná plánů,
náš vztah byl tak krásný,
všecko ale rozbila jsi,
zbyla sbírka básní.

Jsi pro mě sluncem zářícím,
ale také měsícem svítícím.
Jsi pro mě ta největší hodnota,
jsi srdce i duše mého života.
Jak moc jsi pro mě důležitá v tomto světě,
to nejde popsat v jedné větě...
MILUJI TĚĚĚ MOCC!

Mám teď já to smůlu jen,
chtěl já tě mít, ale né jako sen.
Svou lásku chtěl jsem ti dát,
vášnivě tě líbat, milovat.
Né, nechci si stěžovat, ani ti nic vyčítat,
jen krásná slůvka lát,
tvou lásku si stále přát,
snít a na tebe vzpomínat.
Má láska k tobě byla více nežli cit,
v mysli mé teď probíhá, zmatek, zmatek veliký,
já miloval víc nežli ty.
Tak to někdy v lásce chodívá,
kdo miluje víc, láska končí, a v srdci to bolívá...

Vlny narážejí do mé lodi,
plachty ve větru se dmou,
přemítám, kdy zase kotvu shodím,
kdy pokochám se krásnou zátokou.

Pluji už dlouho, a loď má, ta je věrná,
znám už na ní každý trám,
plavba někdy pěkná, jindy mizerná,
obě plavby já vždy uvítám.

Stále mám srdce dobrodruha,
a před světem stále utíkám,
plavím se tam, kde ukáže se duha,
na své lodi se plavím sám.

Čekám na den, kdy v srdci mém,
zrodí se hvězda zářící a jasná,
jak když na louce v oparu mlhavém,
přijde trhat květy dívka krásná.

Čekám na ten správný přístav,
do kterého jednou budu moci vplout,
tam líbat bych chtěl stále stejná ústa,
svou múzu chtěl bych v náruč přivinout.

V ten den záblesk v očích objeví se,
a mou tvář úsměv projasní,
až naše oči zas a znova setkají se,
každý ten okamžik bude překrásný.

Hledám slova, jak Ti vyznat lásku,
pro Tvé štěstí dávám všechno v sázku.
Jsi osud, nebo jsem si Tě vymodlil?
Kdo ví. Teď vedle Tebe bych nejraději byl.
A dvě prostá slůvka Ti říct.
Miluji Tě, křičí moje srdce. A co je víc?

Vlaštovko malá, odkud přilétla jsi?
se studeným vánkem od vysokých hor?
nebo z luk rozkvetlých, tam kde hluboké lesy?

Anebo snad z travnatých plání?
nebo od jezer blankytných a hlubokých?
Pověz, sám nemám totiž zdání.

Vlaštovko malá, co doposud dělala jsi?
odešla jsi od rodiny?
kdepak včera hrávala sis?

Pověz mi, neb nemám zdání,
den už ke konci se chýlí,
a den už za stromy se sklání.

Vlaštovko malá, hledáš zde nový domov?
zde ti hrozí nebezpečí,
Orli slétají se na lov.

Ta tvoje krajina, tam v té ty jsi doma,
marně hledáš dobrodružství,
čeká tě tu jen pohroma.

Vlaštovko malá, brzo vylétla jsi z hnízda,
nejsi ještě připravená,
nepoznáš, kdo falešně tu hvízdá.

Chci poprosit tě naposledy,
vzlétni prosím do oblak,
ať ušetříš mi zlé pohledy.

Potom cestou luční, voňavou já odešel,
nevím, zdali poslechla mě,
už nikdy jsem ji neviděl.