Zamilované básničky

Jdu nádhernou přírodou,
mezi polemi a luční trávou,
jsem šťastný, ne náhodou,
jsem zamilovaný a mysl mám zdravou.
Slunko na cestu mně svítí,
teď nemohu se svou milou býti.
Teď jen ke své tůni spěchám,
osud světa za sebou nechám.
Nad tou krásou si oči chtěně orosím,
a aby ta krása zůstala navždy,
o to osud poprosím.
Nad tou krásou se mně hlas zadrhává,
to často se mně nestává,
tohle je výjimečný den,
to opravdu není sen.

Pokračování básničky

Myslím jen na ni,
mám jediné přání:
Ať s ní jsem
každý den.

Láska mi dává
krásný pocit z rána,
mám pro co vstávat.
Chci už být v tvém náručí,
udělám, co poručíš,
toužím se ti oddávat.

Krásný pocit mám,
že se někomu zdám,
nejsem v noci sama.
Však den je černota,
hluboká samota,
děsím se rána.

Pohledy,
pod kterými tajou ledy,
na mě vrháš.
Pozornost mou
na přítomnost tajemnou
tvou strháš.
Zmocnit
se tě a políbit
tvé horké rty.
Toužím,
kolem zmámeně kroužím,
vyhráváš ty.

Rozhodně není
na světě stvoření
podobné jí,
lásce mojí.
Něžná víla,
již zdobí síla,
která všechny přitahuje,
každý si ji zamiluje.

Láska je naším osudem,
navždy spolu už budem,
nic nás nemůže rozdělit,
není víc než jeden druhého mít.

Rudý jsem až po uši,
ona ještě netuší,
co se chystám udělat,
že jí chci své srdce dát.

Krásné je milovat,
krásné je žít,
krásné je srdce dát,
s miláčkem být.

Cítím se silná, když lásku mám,
a ještě silnější, když ji někomu dám.
Je pocit opojný někoho mít,
držet se za ruce, životem jít.