Zamilované básničky

Láska - co tohle slovo vlastně znamená?
Pět písmen - nebo jen pár vět?
Láska je, když hlava tvá, zcela smyslů zbavená
oblétne v myšlenkách celý svět
- a nevrátí se nikdy zpět.

Láska je, když ruce matky tvé - hladí tě
- a hledí na tebe.
Láska je, když neumíš říct ještě ani máma,
láska je tu s tebou - s tou nejsi nikdy sama.

Láska je, když má tě někdo rád,
když můžeš se s ním a čemukoliv smát.
Láska je smích...
Láska je i pláč...

Tys v koloběhu bytí, jen pouhopouhý hráč.
Láska je smyslem života,
časem však pouto opotřebované.
Láska je, když srdce v trylky klokotá,
když žhavá jiskra ve tvém nitru plane.

Láska má tisíce podob a životů,
láska je bláznovství Donů Quijotů,
v boji s větrnými mlýny,
s láskou jsi vždy šťasten,
s láskou jsi vždy jiný.

Leč již vláda noci přebírána jest v ruky chřadné -
únavy to paní.
Směr lóže kráčí dítka řádné,
vykonat tam lůzné spaní.
Tváře mdlé a oka rudé, projdu branou,
kde tu dnes je - tam zítra bude.
Brána dělící dva různé světy,
svět, kde jsem já a svět, kde jsi Ty.
Poslední smajlík, který se tak krásně směje a
poté již krásné noci přeje.
To jsou poslední má vřelá slova,
taky se prosím vyspi do růžova. :) <= to je ten smajlík

Skončila zima, jaro začíná vládnout světu,
jdu cestou, cítím vůni různých květů,
a ptáci pestrobarevní zpívají světu,
zpívají píseň o lásce, kráse, o životu.

Slunce zapadá, za rozkvétající třešní,
jdu kolem, koukám na tu krásu dnešní,
chvíli zastavím, a moje srdce smutní,
že nekoukám na tu krásu s ní.

Jdu dál, doufám v lepší zítřek,
avšak kola osudu se točí,
a najednou uslyším motoru rek,
mojí krví se cesta smočí.

Další rok, svět jde svým tempem dál,
teď ale mezi poli stojí pomníček sám.
Sedíš pod rozkvetlou třěšní při západu slunce,
a já se neviditelný vedle tebe smutně usmívám.

Dva lidé - životem osamělí,
poznali se jako přátelé.
Ten prvý - OHEŇ - roztoužený, živý, smělý
se setkal s klidnou VODOU - co zpívá vesele.

Její život je fádní, černobílý
a ON žije ve světe duhy, překvapení.
Když OBA spojí se, tak vichr v bouři sílí
a vášeň unáší je na vlnách snění.

Už nejdou životem osamění,
OHEŇ s VODOU splynuly v jarní vánek.
Ať vydrží jim život plný snění
a slavík střeží jejich klidný spánek.

Sen zvláštní podoby mívá,
někdy se člověk do budoucna dívá,
třeba jako já včera,
ve snu jsem spatřila anděla
a ten věčně při mně stál,
cokoliv by pro mě udělal.
Doufám, že jednou ho potkám,
a to stejné přeju všem ostatním holkám.

Drobounký kvítek zkřehlý chladem,
opuštěn v lukách se tetelí.
Hledá svit sluneční, bez něj leží ladem...
„Kde jsi, mé teplo?” - slabě ševelí.

Sluníčko, světlo duše mojí,
paprskem pohlaď si ten kvítek svůj.
Vždyť ten kvítek o náruč tvou stojí,
zachraň ten kvítek, prosím - stůj, co stůj.

Chudobka drobná ztrácí se jak stín,
však slunce vyslyšelo její volání,
naplnilo kvítí svitem potřebným,
nebylo marné dlouhé čekání.

Křehounký kvítek stáčí k slunci tvář,
ožívá - a je zas svůj,
vychutnává si tu sladkou milou zář,
slunce je život - jeho, můj i tvůj.

Ten život - „tos” ty sám,
dar milovat byl tobě dán.
Za to ti patří úcta, pokora,
láska není dar - to je poslání „ze shora”.

Už nevím, co si více přát,
snad jen věčnost citu Tvého.
Chci Tě chránit, chci Tě hřát,
být nepřítelem zlého.

Chci být slzou štěstí na Tvých řasách,
ochráncem Tvého spánku...
Ve výškách, kam smutek nedosáh,
laskat Tě v jarním vánku.

Ve dne, v noci - vidím Tě jak na obrázku,
Ty vejdeš - a já okouzlen jsem znova!
Přesto všechno pro svou lásku
nenacházím vhodná slova.

Je jí plno, protéká mnou,
jak krev v žilách vřící,
přesto ústa nemohou nic
o mých citech říci.

Vzdálená - a přece blízká,
čas - řeky proud, valí se dál,
dobře zná, jak se mi stýská
a její odpověď, znám už nazpaměť.

Hlas její znám a dobře vím,
když půjdu dál, uslyším:
Lásko má, stul se ke mně blíž,
co mám v srdci - uslyšíš...

Hledej svůj svět, světů je víc,
světů je pět:

První je láska - člověka ráj,
druhý je bolest - slzy a žal,
třetí je smutek - nenávist a zlost,
čtvrtý je krása - nádherný skvost,
pátý je ten, co stále hledat chceš,
ale u mě - u mě ho nenajdeš.

Přemýšlím, v dáli se blýská,
z mraků zlých, valí se déšť,
výpravčí na můj vlak píská
a struny kolejí, v dáli se sbíhají...

Vlak letí dál, jak zlatý šíp,
proč bych se bál, bude mi líp.
Lásko má, stul se ke mně blíž,
co mám v srdci - uslyšíš...

Líbí se mi tvoje oči,
z pohledu do nich
se mi hlava točí,
miluju tvůj smích.

Mám rád,
jak chutnají tvoje ústa,
chci je líbat,
jsi holka prostě hustá.

Díky tobě
mám teď smysl života,
cítím se snově,
už nikdy samota!

Krásný pár
jsme ty a já,
velký žár
mezi námi plá.

A já věřím,
že je věčný,
když vedle tebe ležím,
je to báječný.

Nejkrásnější chvíle
s tebou prožívám,
stvoření moje roztomilé,
nekonečně rád tě mám.

Říct bych ti to chtěl,
však nemůžu bohužel,
nemám na to odvahu,
vždycky trému dostanu,
celý se rozklepu,
nic kloudného neřeknu...

A proto ti píšu teď,
že jsi celý můj svět,
mé srdce po tobě touží,
myšlenky v oblacích krouží,
na každém kroku tě vidím,
něco moc krásného cítím.

Mám tě fakt hrozně rád
a chci ti to dát znát.