Zamilované básničky

Láska je úděl náš,
v ní oporu máš,
máš pro co žít,
už nemusíš snít...

Ladné kroky srnčí,
nohy, co nikde nekončí,
teplo jejího slova,
chci ji potkat znova.

Chovám k tobě krásné city,
snad zamilovaná jsi i ty,
těžko to na tobě poznávám,
ale určitě nic nevzdávám.

Stále čekám, zda se mi vůbec ozveš,
zda konečně mi otevřeš své srdce.

Bojíme se navzájem podívat si do očí,
nemáš ani tušení, jak mě to tam uvnitř ničí.

Stále odkládáme, kdy se spolu vidět,
snažíme se svým pocitům stále se bránit,
i když dobře víme, že se to nedá potlačit...

Copak jsi zapomněla, jak dobře nám spolu bylo?
jak jsme se o nic nestarali a čas jako bychom neznali?

Víš, jak moc mi chybí to, jak jsme si dokázali o všem si povídat?
jak jsme si naše společně chvíle co nejvíce prodlužovali a užívali?

Je to k zbláznění a už nevím, jak dál...
ničí nás to a bojujeme proti něčemu, nad čím se nedá vyhrát.

Vzpomínky na Tebe se mi stále vracejí,
řekni mi, jak proti tomu bojovat, když náš vztah byl, tak blízký a intenzivní...?

Je zbytečné hledat takovou lásku u někoho jiného,
když mé srdce si přeje jen Tebe!

Krásné oči má
láska vysněná,
kterou kdybych nemohl mít,
ztratil bych smysl proč žít.

Polovina mě
někde tu je,
myslím tím jeho,
prince svého.

Sním o tom, že spojí se
naše osudy, ač bojí se,
síla lásky nakonec zvítězí
a my budeme těmi vítězi.

Můj sladký blázínku
zastav se chvilinku.
Nechci Tě ztratit,
ale láskou hladit.
Chci Ti taky pomáhat
a života se přestat obávat.
Jsem z Tebe celá pryč,
tak neodcházej nikam pryč.

Láska je mi oporou,
když mé nohy nemohou
držet váhu mého těla,
i když bych to tak moc chtěla...

Svět společný je naším osudem,
jeden pro druhého tu vždy budem,
neumím si ani představit,
že by to mělo jinak být.