Jsem pohlcena něžné Lásky dotykem tvých dlaní,
jistě víš, snad víc než v slovech dokáži procítit.
Jak růže smutkem orosená jsem,
když nejsi tu, mé zdání,
snad pochopíš to, kdoví,
jen mohu se domnívat.
Jen tak lze žít,
dokud žije naděje,
žít šťastně, žít pro Lásku,
život položit,
mít víc než rád
a to zcela bezmezně.
Co víc si přát,
když dar rozdávat lásku je možné mít?
Snad přilehne ti k srdci báseň, v níž skvět touží se mé srdce.
Snad není to opovážlivost, když tu v básni je vylévám...
Pro naději... pro Lásku, jíž přemnoho ubývá.