Zamilované básničky

Dívám se, jak jí to ohromně sluší,
jsem tady jeden z tisíce,
přesto ji miluji víc, než kdo tuší,
v mém srdci je stálice.

Toužím, kroužím,
jdu vstříc loužím,
z nebe vodopád lije.
Každopádně
mám se parádně,
moje srdce zas žije.

Šlehají ve mně plameny,
to je vášeň,
ze srdce mi padají kameny,
život je báseň.

Láska je životní styl,
s ní teprve člověk žije,
kdo někdy zamilovaný byl,
ví, jak správně srdce bije.

Myslím jen na tebe,
to je pravdivé,
nemyslím na jiné,
jen jak jsem zase u tebe.

Nad láskou naší ostatní bdí,
a vůbec nevědí, co je na ní tak brilantní.
Na to lehce jim odpovím,
nic než milovat osobu, se kterou svou lásku sdílím.

Každá naše společná chvíle je úžasná,
a nikdy není nudná,
tvé oči vždy září tak moc, že se v nich vždy ztrácím
a ty máš nade mnou veškerou moc.

Miluji tě každou chvíli a nechci tě ztratit.

Láska je jistě báječná věc,
ale nelíbí se mi její konec.
Pánbůh by to mohl nějak vymyslet,
aby s koncem lásky nekončil i svět.

Srdce, které láskou hoří,
sebevětší překážku zboří,
najde si vždy cestičku
k vytouženému srdíčku.

Láska při mně stála,
kdykoli jsem se bála,
a stát při mně bude
od nynějška všude.

Láska v mojí hlavě
poradí si hravě
se všemi překážkami,
brzy budeme sami
a svět nám poleží u nohou,
jako všem, kdo se milujou...

Když ji vidím, hned jsem v rauši,
to, co cítím, není ani trošku ve lži.
Když přemýšlím, tak si představím,
jak spolu ležíme a já ji po vlasech hladím.
Otočí se a povídá: „Má láska hřeje mě při srdci, jako když ptáci zpívají na rozkvetlých větvích.”
To já se jí do očí podívám a jediné, co řeknu, je: „Mě nic nehřeje, cítím chlad. Dal jsem ti své srdce, když jsi o něj předtím přišla, a doufám, že to nebylo zbytečné.”
Když se ráno podívám, jak krásně spí, tak si uvědomím, ať zbytečné nebo ne, tak jsem rád, že u mě je.