Zamilované básničky

Postavils svět a vzduchem ti byla láska,
postavils svět a půdou ti byla touha.
A dům spletený z pavučin
dechem jsi postavil pro nás dva.
Místo stromů v parcích rostou mohutné vášně.
Do růží vtělené jsou duše pro zamilované.
A místo v posteli
spíme na mracích z něhy v domě z pavučin.
Ploty ověšené našimi pohledy.
Chrání náš svět, který jsme si postavili.
A v dlaních skrýváme
plamínek, který nedáme.
Plamínek naší lásky.

Myslel jsem, že sním,
ale teď už vím,
že to pravda byla,
můj život změnila
a já jsem teď šťastný,
náš osud bude krásný.

Láska je nejhezčí cit,
jaký může jen být,
protože si na nic nehraje,
pro každého jednou uzraje
a on ponoří se do ráje,
milovat znamená žít.

Je to láska pravá,
o níž se mi zdává,
ale ne a ne ji najít,
musím své sny tajit.

Jeho přítomnost mě hřeje,
s ním se pořád něco děje,
jsem šťastná jak nikdy předtím,
co je pravá láska, už teď vím.

Kapičky rosy na tvé dlani,
polibek letmý na tvou tvář,
dotek, co svádí k něžnému hraní,
slůvka, co se mění ve zlatou zář.
Den, co se chýlí k večeru
rozprostřel něžné vyznání,
schoulená ve tvou náruč se zahřeju.
Cítíš mé sladké svádění.
Okouzlený mým dotykem
vnímáš bouřlivé vzrušení.
Zakončím tanec polibkem,
pryč je mé něžné svádění.

Co je to vlastně láska?
Když se spojí dvě těla v jedno,
nebo když splynou dvě duše v jednu?
Láska je štěstí, láska je trápení,
láska je všechno, láska je i soužení.
Kolik cest a cestiček už jsi vystavěl
a někdy na někoho i zapomněl?
Stačí jediný pohled do duše
a rukou při tom pohladit.
Miluješ, ale jak hluboce?
Milujeme, ale jak tohle pouto přestojí naše emoce?
Už konečně vím, co je to láska.
Jsou to dva lidé, kteří se potkají,
je to jako sázka, milují se potají.

Má oči anděla,
kdyby jen věděla,
jak o ní sním,
byla by moje,
jistota to je,
ale co já vím...

Vzali jsme to šmahem,
rozplývám se blahem,
konečně holku mám,
nejlepší, co znám.

Oblažila
mě svou přítomností,
že tu byla,
užívám si do sytosti.