Smutné básničky

Vítej, zrado, vítej zpět,
vanilka voní, růže květ,
slzy roní, zrada bolí,
láska padá, píseň tklivá,
slov nemá výčitka němá,
přijde řev...

Marné je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat.
Marnější je však psát
na duši jméno muže, jenž nechce tě milovat!

Svět se s nikým nepáře,
a tak ze svého snáře
trhám další list,
co nebudu už číst.

Ostrý hrot do hrudi mi vrazil
Když se se mnou náhle srazil
Hluboko vedl jeho ostří mým tělem
Zanechal mě ve stavu napůl bdělém
Pak odletěl a mě nechal krvácet
A nutil mě láskou lhostejnost oplácet
Celou tu dobu rvu si hrot z těla
Být zase volná vše co bych chtěla
Jenže hrot je napuštěn silným jedem
A já jsem Eva podvedená hadem

Miloval jsem jednu ženu,
nemělo to ale cenu,
ani mi šanci nedala,
skrz prsty na mě koukala
a já věděl, že už nikdy
nebudu milovat od té křivdy.

Jednu ženu měl jsem rád,
jen jí můžu své srdce dát.
Však co dělat, když tu není??
Snad se to jednou změní...

(Kdys dávná, hluboce věnována jednomu vzácnému básníkovi)

Nedá se žít!
Den za dnem vítá mne a šeptá: „Tak jen vkroč!”
Tak jdu a kráčím,
s váháním hledím,
jít směrem, kterým svým tichem vést se dám.
Řekněte, proč,
jen, zdali smím se ptáti,
proč, o čem duše sní,
to vyprchá a ztratí
tu záři, jež krášlila,
sen, v němž jsem ožila
a již už nikdy víc já nesžiji se s Ním!
A zas den za dnem, ve snaze mne tu těšit,
vítá a nabízí mi ty své křehké krásy
a já v každém úsměvu vzbuzení,
přemítám, co v snění
bylo a mohlo být,
když Sen chtěl by se naplnit!
Tak už mne nevítejte, mé dny,
nezdravte mne již
a uzavříti vrátek mně umožněte, křehké!
Já nestěžuji si a nepláču, že to nemám lehké.
Jen skromně žádám vás,
splňte mi přání mé, když Snění
již nedá se žít!

Co je to láska?
Láska je 9 minut štěstí,
10 minut strachu,
9 měsíců čekání
a život je v prachu!!

Proč se mi schovává,
vždyť je ta pravá
a máme spolu být,
tak proč můžu jen snít?

Zklamal mě, už nechci žít.
Tak beru křídu do rukou
a píšu na zeď - Zastavte život,
chci vystoupit.