Smutné básničky

Zapomněl jsi na mě tak, jak jsi chtěl,
ublížils mi tolik, jak jsi měl.

Já skrz tebe plakala a tys mi jenom slzy utíral,
což ona plakala a to sis do SRDCE vzal
a pak ses na mě vykašlal.

Bolí to moc, ani nevíš jak,
popsala bych ti bolest, ale nevím jak,
podívej se na mě, poznáš to sám,
jestli ke mně něco cítíš, uděláš něco rád.

Koblížku můj sladký, v srdci tě mám,
vždyť zapomenout na tebe nechci já,
ty jsi ten koblížek, kterého jsem ukousla do rtů,
tak pamatuj si na mě, jestli máš nějakou holku.

Brečíš do noci,
topíš se
v naprosté bezmoci,
stydíš se,
zlomil ti srdce,
ale ty víš,
že miluješ ho prudce
a není skrýš,
kam by ses před ním
schovala,
tohle ti poradím:
abys dala
šanci mu všechno
napravit,
vždyť je to jedno,
chceš ním být.

Tečou mi slzy,
skončilo to brzy,
jenom jsem lásku poznala
a už jsem košem dostala :-(

Tichá noc, tichá ulice,
dům u cesty, pár zvuků, z diskotéky odnaproti.
Tichá noc, na schodech milenci,
z vedlejší bytovky stojí,
noční ticho, proměnilo se rázem,
v ukrutnou až mrazivou hrůzu.
Děsivá rána, v domě zazněla,
plameny z oken, vysoko šlehají,
snaží se, kdo může, zachránit.
Snaží si, jeden druhému pomoct,
život tak křehký si zachránit.
Tichá noc, která se v mžiku,
proměnila ve velkou tragédii,
lidi, co výbuch přežili,
jeden druhého hledají.
Tichá noc, tichá a tak nešťastná,
lidi vyplašení, poranění.
Chudáci jsou v šoku, jeden druhého hledají.
Tichá noc, jeden druhého, se ptají,
co že se to vlastně stalo,
co šílence toho domu, co ho to vůbec napadlo.
Tichá noc, co blázen, toho domu,
zmařil nevinných to životů.
Ptám se, co za zrůdu, šílence, to bylo,
co způsobil, bolest, těm rodinám,
co někteří netušili, že život jejich,
se blíží, posledním to hodinám.
Proč již dříve, po opětovném upozornění,
stát nejednal,
proč toho šílence, psychopata, nevykázal,
do klece ho zavřel a přikurtoval.
Jak zbytečné tragédii,
takovému hroznému neštěstí, mohl stát zabránit,
škoda lidských, nevinných dětských životů,
které tak najednou vyhasly.
Tichá noc, uctěme památku,
malé Adélky, jejího bratříčka Radima,
a ostatních zemřelých
po velké tragedii ve Frenštátě,
aspoň minutou ticha.

(Věnováno obětem a pozůstalým z Frenštátské tragédie s přáním upřímné soustrasti)

Smutek ošklivě bolí,
jak když posypeš ránu solí,
rozpůlíš mečem srdce,
to přeci nikdo nechce :-(

Mít milované osoby a postupně o ně příjít,
zůstat sama a radši chtít umřít.
Poslední milovaná osoba je pryč,
vzpomínky spálit a odejít daleko než nemít nic.
Už nemít nikoho, na kom mohlo záležet,
naposledy je spatřit
a celé to jen bezbranně probrečet.
Najít způsob jak k životu přivést zpět,
smrt je jen další utrpení, co srdce zničí opět.
Nedokázat bez nejmilovanější osoby žít,
přivést zpátky k sobě, co jen víc si přát chtít?
Nedokázat se s tím vypořádat,
v srdci svém to navždy uchovat.
Pohřbít v domě plných vzpomínek,
nespravedlivě shořel životní plamínek!!!

Slzy mi tvář smáčí,
proč muži jsou jen hráči,
zcela zbavení citu.
Strašně mě to zasáhlo,
jak to s námi dopadlo,
srdce teď brečí mi tu.

Proč, mě nechce?
Zlomil mi srdce.

Proč, mě nemá rád,
Protože jsem kamarád?

Nejsem pro něho moc dobrá?
Proč, vždyť se zlepším.

U tohoto dopisu brečím
a také smutně klečím.

Stékají mi po tváři
velké slzy k polštáři,
mokrá je i peřina.
Všechno bylo tak krásné,
já věřila, že nezhasne
naše hvězda jediná.

Jsem zamilovaná,
a přesto pořád sama,
jak se to mohlo stát,
že on mě nemá rád...
Oči si vyplakat můžu,
ale asi si nepomůžu :-(