Smutné básničky

Je to velmi smutný,
když nás opustí člověk milovaný,
člověk milovaný,
kterého jsme dlouhá léta poslouchali.
Léta, léta pro nás na buben svůj hrál,
svůj buben milovaný si s sebou do nebe vzal,
aby tam v nebi mohl bubnovat dál,
pro nás už tady nebude nikdy hrát,
teď už jenom andělé
budou jeho muziku poslouchat.
Byl to prostě skvělý muzikant,
on měl muziku mooc rád,
ten, kdo ho rád poslouchal,
kdo při jeho bubnování zpíval a tancoval,
ten, kdo ho jako muzikanta miloval - jááá.
Byl to opravdu skvělý bubeník,
jeho skvělou partou byl Olympic.
Rádi na něho vzpomínat budem,
a nikdy na jeho bubnování nezapomenem.
Já ho měla a poslouchala velmi ráda,
je ho prostě opravdu velká škoda,
v uších mých slyším stále to jeho bubnování,
teď mi zůstane jenom to smutné vzpomínání.
Dělal prostě skvělou muziku,
všichni fanoušci Olympicu,
řeknou jenom jedno:
Děkujeme ti, ty náš bubeníku.

Dávno, tak dávno,
když na váš koncert, jsem zavítal,
váš zvuk tónů, nám do uší, tak krásně zněl,
tak krásně, nás všechny vždy přivítal.
Dávno, tak dávno, když tak vzpomínám,
šel kluk s holkou, vedl se, s ní objímal.
Na koncertech vašich, skvělých tónů,
se nejeden pár, zamiloval.
Dávno, tak dávno, každý u pódia stál,
šťastný s vámi byl,
každý se jenom smál, každý se radoval.
Dávno, tak dávno, vaše písně, cestou z koncertu,
každý si dlouho broukal, zpíval, pěl,
každý dobrou náladou hýřil, dobrou náladu měl.
Dávno, tak dávno,
každý když, z koncertu domů pak šel,
ještě dlouho v uších Bubeníka tóny měl.
Dávno, tak dávno, proč se ptám,
musel, tak najednou odejít,
ten, co tóny bubnů znal,
ten náš, skvělej kamarád Bubeník,
ten, co všem, v uších dlouho zněl.
Teď se tak ptám, proč bůh si ho už vzal,
snad asi proto, že bubnů tón, tak dobře ovládal,
snad proto, aby všem, lidem v nebi
tak pěkně, jako nám na zemi na bubny hrál.
Dávno, tak dávno, na zemi, stejně pro nás,
pro všechny, budeš stále žít,
budeš pro nás, v našich uších, srdcích pořád znít.
Dávno, tak dávno, budeš napořád
v našich uších, srdcích tak pěkně znít...

(věnováno skvělému bubeníkovi)

Říkáme si, že chceme prožít lásku,
když v tom poznáme hádku,
kazit si náladu a hádat se,
řešit spory a rozbrečet se,
přemýšlet o poslední šanci,
možná už na záchranu není pomoci,
ubývá čas a srdce se láme,
náš nepřítel času nás klame...

Z jednoho dne na druhý jsi nás opustila,
vím, že jsi hodně dlouho trpěla,
třináct dlouhých let jsi jenom ležela,
kvůli bolestem, cos měla, jenom plakala,
teď už ale bolesti nemáš,
už se na nás z nebe koukáš,
my teď tady dál bez tebe žijem,
odešla jsi za tvým mužem.
Bez té tvé velké lásky ses moc trápila,
trpěla jsi, protožes ho u sebe neměla.
Teď jste ale zase oba spolu,
jste dva andělé, co na nás z nebe koukáte dolů.
Chybíš tady rodině celé,
tvým domovem je už to nebe,
z nebe se teď na nás díváš,
bolesti už nemáš, se jen usmíváš.
I když tě už teď tady postrádám,
dívám se na nebe a jen vzpomínám.

Když náš člověk milovaný opustí tento svět,
a my už vlastně víme, že nevrátí se nikdy zpět,
najednou se cítíme slabí, a jako bychom byli sami,
je to proto, protože jsme ho moc milovali,
s bolestí u srdce vzpomínáme na něho,
je to tak, ale nezbývá nám nic jiného.
Bez něho je to tak všechno najednou jiný,
vím, že to lehké vůbec není,
teď nás čeká poslední rozloučení.
Zůstanou nám jen vzpomínky na něho,
život náš jde dál, ale bez něho.
Bez něho ten náš život dál jde,
v srdci našem nám ale navždy zůstane.

Sedím doma, tiše pláču
dnes už nikam nedoskáču
je mi smutno, oči slzí
že Tě nemám, moc mě mrzí
stále Tě mám před očima
jak nám spolu bylo prima
chybí mi vše kolem Tebe
chtěl jsem žít už jen pro Tebe
stýská se mi každý den
kéž by to byl jen zlý sen
chci zas s Tebou usínat
každou chvíli silně vnímat
ráno Tě chci probudit
po tvářičce pohladit
vzít Tě na vzduch na procházku
hledat proutí na pomlázku
vidět ve Tvých očích štěstí
v lese přeskakovat klestí
chci Tě držet v náručí
když se v duši zamračí
smát se s Tebou celý den
Tvoje štěstí je můj sen...
I když Tě už nedostanu
milovat Tě nepřestanu
byl jsi pro mě celý svět
na to nechci zapomnět!!!

Jdu deštěm, sama procházím se
přetvářka, lži a bolest kolem
sama stále přetvářím se
chtěla jsem, že šli by jsme spolem.

Kapkami vody a slz smáčena
procházím ulicí temnou
vírem citů stále otáčena
kéž by byl někdo se mnou.

Chtěla bych sundat přetvářky masku
nejde to, příliš lží pouštím
nemohu, poznala jsem lásku
je to cesta trnů a houštím.

Pokračování básničky

Přátelství, toť dar vzácný,
doporučuji ho poznat,
cit to nesmírně krásný,
to mohu doznat.

Já štěstí obrovské měla,
když jsem potkala tebe,
říci všem bych to chtěla,
i to, že znám tě jak sebe.

U tebe najdu útěchy slova,
úsměv krásný jak poupě růže
použitý znova a znova
i přátelský dotek kůže.

Je krásné po tvém boku jít,
být ti vrbou, i ruka pomocná,
co víc můžu chtít,
než „lásku”, která je mocná.

Smích, smutek, štěstí, pláč,
naděje, síla, povzbuzení, strach,
jeden tým, ne samotný hráč,
aby nebyl přátelství krach.

Jsem jen hlupák co si myslel že budeme jednou spolu
Jsem jen hlupák co si myslel na naše snídaní u jednoho stolu
Jsem jen hlupák co jen snívá
Jsem jen hlupák co se na to jak si s jiným dívá
Jsem jen hlupák co ti otevřel své srdce
Jsem jen hlupák co nevěděl že tvé ho nechce
Jsem jen hlupák co snil sen
Jsem jen hlupák co chtěl tebe jen

Sedím doma, hledím ven
zdál se mi dnes krásný sen
byli jsme tam zase spolu
kráčeli jsme pískem k molu
bylo krásně, žádná starost
v srdci jsem měl jenom radost
šli jsme pískem stále dál
cítil jsem se jako král
když jsem s něma, je mi dobře
nebe stále svítí modře
na obloze ani mráček
nemá to snad žádný háček
bohužel to není pravda
mezi námi stojí hradba
vše se hrozně pokazilo
srdci mému ublížilo
chtěl jsem s nima být sto let
ne jen brečet, smutnit, klet
proč se nedá vrátit čas
chtěl bych býti šťastný zas
už mám zase v očích slzy
chci je vidět, a to brzy
život bez nich je jen žal
za šanci bych hned vše dal
kdyby šance aspoň žila
depka by hned menší byla
bohužel už šance není
zůstává mi jenom snění...