Smutné básničky

Dívám se do všech prázdných koutů pokoje
- a ty tu nejsi...
V duchu tě vidím vedle sebe v sedě, ve stoje...
Má lásko, kde jsi?

Tvá postel je pořád ustlaná,
tolik času bylo před náma.
Možná neviditelný se na mě usmíváš.
Jak to asi vypadá na onom světě?

Můj drahý...
... v mém srdci navždy místo máš
to říkám ti v jedné prosté větě.

Chtěla bych dělat dobré skutky,
ale napadaj mě jenom smutky.
Zastavit čas, mít tak sílu,
smát se, blbnout, potkat vílu...
poprosit ji o chvilenku života,
pro mou maminku.
Odešla mi, je mi úzko.
Bez ní tady bude smutno...

Má láska už pomalu uvadá,
mé srdce ty bolesti už nezvládá.
Že mně to takhle dopadne, já to tušila.
Už prostě na to všechno nemám sílu,
ztrácím už sama v lásce víru.
Já už nikdy šťastná v lásce nebudu,
každý si dělá to, co chce, já ale nééé.
Já na to všechno opravdu sílu už nemám,
proto já se dobrovolně lásky vzdávám.
Jsem už ze všeho psychicky nemocná,
pro mě je s láskou už navždy konečná.
Už se nechci trápit s láskou,
když vííím, že nikdy nebudu šťastnou.
Já stále v lásce smůlu měla,
asi nemám právo být milovaná.
A proto zůstávám nakonec stále sama.
Láska může být krásná, ale né pro každého...

Chodím tmavou nocí,
mé srdce bez tebe mě bolí,
a já se cítím ve strašné bezmoci,
a přitom strašně tě chci.
Nevím, co říci mám,
snad jen to, že rád tě mám.
Tyto básně jsou jediné, co mám,
a bez tvé lásky jen umírám.

Ptám já se sebe sama,
co jsem vám zas udělala?
Stále přemýšlím a brečím,
nevím vůbec, jestli k vám ještě patřím.
Kdybych já věděla, co jsem vám udělala,
určitě bych se vám za to omluvila.
Ptám se teď zrovna sama sebe,
mám se vrátit k vám nebo né?
Teď zrovna bych vás potřebovala,
ale nakonec jsem bez vás a sama.
Vy už tám svůj život máte,
prostě už na mě nečekáte.
Já vyměnila rodinu starou za novou,
víte proč? Tám mě všichni milujou.
Ta nová rodina mi lásku dává,
tato rodina se o mě stará.
Teď prostě vím, že nejsem ták sama.
I když nechcete, ale já patřím k vám.
Že já i bez vás šťastná jsem a budu,
to já vám všem ukážu.

Zdál se mi dneska móc ošklivý sen,
mám špatnou náladu, to bude zase den.
V dnešním snu já ti v náručí, lásko, umřela,
věděla jsem, že tě navždy opouštím,
já tě ale opustit nechtěla,
móc jsem, lásko moje, brečela.
V tvé náruči, lásko, já ti zemřela,
tys mě líbal, hladil po vlasech, já brečela.
Po tvých posledních slovech
já své oči navždy zavřela.
Tvá poslední slova byla:
Miláčku můj, neopouštěj mne,
neopouštěj mne, já tě móóc miluji.
V mém dnešním snu já ti druhé dítě porodila,
byla to moje slíbená dcera.
Ty sis naši dceru do náručí vzal,
ses na mne podíval a viděl, že umírám.
Tys brečel móc, zjistil, že teď zůstáváš sám.
Sám bez tvé největší lásky,
co tě v tu chvíli opouští už navždy.
Já jenom z posledních mých sil řekla ti naposledy:
Lásko moje největší, já móc tě miluji.
Tys potom seděl dlouho s dětma na mé posteli,
já už v tu chvíli, lásko, s vámi nebyla,
byla jsem v nebi.
Byl to prostě móóc ošklivý sen...

Byli jsme nejlepší kamarádi,
možná i něco víc.
Přišla hádka
a už není nic.

Mrzí mě to moc a moc.
Brečím pro tebe každou noc.
Chci se usmířit,
avšak ty nechceš.
Já pořád hledám důvod,
co vlastně chceš.

Mám tě ráda,
klidně celou noc bych s tebou v dešti
a v zimě venku stála.
Počkám, třeba se ti to rozleží v hlavě,
já pořád bádám, jestli to je kvůli mně...

Mysl plísní temnou místnost
srdeční nedostačivostí heroismu
v komoře těsná se krev
blouzená navzdory všemu optimismu

Kruhový děj není pouze teorém
je to trýzeň páchaná autorem

Slabá jako naředěný roztok prahnu po silné chuti
proč živelná síla musela mě minouti

Nehmotnou tíži uzvedne jen lithium
zde není přáno ani géniům

Ctihodnost roztála jen v nízkou pohanu
smyčka svírá se na mém hrtanu

Když jsi móc zamilovaný a trápení máš,
když někoho móc miluješ a ho postrádáš,
móc tě to bolí, když ho u sebe nemáš,
když ho miluješ a se kvůli němu trápíš,
trápíš se a myslíš stále jenom na něho,
miluješ ho a nemůžeš už být bez něho.
Bez něho je to móc velké trápení,
bolí to, když s tebou není.
Být zamilovaný je někdy i trápení,
to trápení, co tě u srdce ták bolí.

Jsem já dneska zase móc smutná,
smutná já asi z toho jsem,
že u tebe, lásko moje, teď nejsem.
I když tě celý den v hlavě mám,
a zatím jenom na dálku tvé srdce zahřívám,
já jsem tady sama a ty tam sám,
už to tady bez tebe vůbec nezvládám,
asi se oba sami sebe ptáme,
na co my dva se vlastně máme,
když každý večer rozděleně usínáme.
I když se oba móc milujeme,
ale zatím se jenom oba trápíme.
Je to prostě dneska zase nálada,
bolí mne u srdce, už i hlava,
neumím se stále smát a být veselá,
jak taky, když není zase nálada,
normálně já veselá měla bych být,
ale jak, když zrovna teď tě nesmím u sebe mít,
asi pro dnešek s touto náladou zůstanu,
protože tě tady u sebe dneska mít nebudu.