Den opět uzavřel se v poupě tichem znělé,
umlkl smích i pláč,
Slunce zašlo ulehnout...

Má duše přetklivá
Zázraku prožívá,
to nedotknutelné, čehož smí se dotknout,
tak jako za noci všech splněných přání,
jsi náhle ožilo,
mé tichatajné Zdání.

Kéž opět oslovíš mou duši jménem Tím,
jež význam Vřelosti
nést bude zítřkům Tvým.
Má duše jak na plátně nyní se tu promítá,
Vábíš mne příběhy, však nad ně sám mi svítáš...
To existence Tvá
nad Lásku vzácnější,
když žití mne deptá,
je vším mi v dobách nejtěžších!

Já v srdci prosbu mám,
bys nezavrhl Vřelost,
Tu, v níž sám ožít dals tak nepatrné víle...
Víš, jak moc znamená, čeho není nikdy dost,
však v Tobě nacházím
a to Je víc než milé!