Jednou v létě jsem tě potkal,
vypadalas přesně, jako ve snu jsem hledal,
vlasy, oči, tvůj úsměv, i to jsem tam našel,
jako pták, co správný vítr ho nadnášel.

Pampelišku sis vzala do ruky,
a odfoukla ji směrem ke slunci,
tam jsem ale stál já, místo slunce,
s kytkou v ruce.

Tys ale jednu nechtěla,
jenom jsi se usmála,
ať přinesu kytek víc,
že jedna kytka není nic.

Tys tam zatím čekala,
a slunce se ptala,
proč svítí jenom na tebe,
a proč v zemi hledáš nebe?

Tys tam zatím čekala,
jako list, co na podzim padá,
a na mě jsi se nedívala,
jenom jsi se pořád ptala,
proč nejsi sama.

Kytky jsem ti přinesl,
ale tys je nechtěla,
tak jsem je zas odnesl,
a už jsem je nespletl.

A když jsem se vrátil zpátky,
tys už tam nebyla,
jenom pampeliška po tobě zůstala,
a já byl jako strom bez listí,
který chce ledový sníh nosit vždy.

Kdybys jenom chvilku zůstala,
viděla bys, jak slunce zapadá,
zapadá ale bez tebe,
a já jsem ten paprsek, co hledá nebe.

Bez tebe - není na co hledět do nebe.
Bez tebe - není žádné noční nebe,
je to jenom vzduch, co hledá tebe.

Doufám, že ani slunce nevyjde,
protože bez tebe
nemá smysl prosvítit nebe.
A tak se loučím bez tebe,
jako slunce bez nebe.