Stalo se to včera, toho osudného dne,
kdy ostrá dýka bodla mne.
Dýka zloby patřící duši nenávistné,
již měla jsem za přítele.
A dnes je konec, četla jsem z řádku,
cítila jsem, že nebudu v pořádku.
Teď snažím se, ze svých zbytků sil,
neupustit těch tisíc slz,
které pro tebe mé oči roní,
ale tvé srdce se přesto zlobí.
Já však nevím, jak jinak ti říct,
že nebyla jsem ti vždy vstříct,
a proto tu smutnou tvář mám,
již za vlasy schovávám,
i když vím, že i přes nehody a uplakané líce,
jsem měla tě ráda převelice.
Slyším, jak mé srdce buší,
však jistý hlas mi šeptá do uší,
že tvá slova nic nezruší.
Tyto pocity mé diktují si do řady,
ale ty si pamatuj, že budu tě mít ráda navždy.