Procházím životem, dává mi rány,
s výkřikem v šepotu, léčím si šrámy.
Pláč a smích soupeří, žiji jak ve snu,
občas i vítězím, jindy zas klesnu.
Chci stoupat vysoko, pád je pak strmý,
s osudem hádám se, proč pořád trny.
Chci cítit vůni, dotknout se květů
a v tiché noci chci slyšet větu...
„Mám Tě rád”

Bez lásky život je jen pouhá cesta,
bez cíle, bez touhy, jen prázdná gesta.
Cestu chci dláždit si ze šťastných kamínků,
ve kterých ukrytou mám každou vzpomínku.
Vzpomínku na lásku, vzpomínku na děti,
než mi na svou cestu z náruče vyletí.
Vždy jsem se snažila domov jim vytvořit,
aby v něm v radosti a klidu mohly žít.
Kde by i manžel můj vroucně mě miloval
a vždy po mém boku, v dobrém i ve zlém stál.
Sen se mi rozplynul, já myslím na děti,
ať se z těch andílků nestanou oběti.
Své blízké miluji, nechci jim ublížit,
jak s bolem na srdci mám po té cestě jít.
Kamínky tlačí mě, bolest je veliká,
srdce je v rozpadu, žalem se zalyká.
Vzpomínka ukrytá v jednom z těch oblázků,
při kroku zabolí, když šlapu na lásku.
Láska se vypařila, není už kde brát,
duše se unavila, už nechci vedle něj stát.

Musím jít dál, štěstí se nekoná,
smutek mě zastavil, spadla má opona.
Vzpomínky drtí mě, cesta je ze střepů,
síla mě opouští, jak listí strom ve větru.
Každý krok bodá mě, srdce mi krvácí
a víra v budoucnost se stále nevrací.
Zmizela a mám strach, zda se zas objeví,
přítomnost je jak vrah, lítost, cit nejeví.
Po střepech musím jít, slepit nejdou zpátky
a čas ubíhá a život je tak krátký.

Minulost vrací se, co bude dál,
v očích mám slzy, kdo mi je tam dal?
Mám dál hrát divadlo a být otrlý hráč
a večer před usnutím vítat zas jen pláč?
Bojím se a mám strach a bojím se strachu,
že z představ mých zbydou jen zrníčka prachu.
Snad otevře se mi cesta, snad přijde rozcestí
a já konečně najdu ten klíček ke štěstí.
Děti chci vychovávat, život krásný chci jim dát,
ne s manželem se hádat a o své místo prát...
Snad půjde všechno v klidu, bez hádek, emocí
a já zas zažiju lásku v tom tichu za nocí.