Ležím na operačním sále...
- je to sen? Není? Moc se divím.
Zemřela jsem nebo žiju stále?
Vystrašená na své tělo shora civím.

„Exitus - selhaly jí plíce...”
Tak já opravdu skonala?
„Neee! To neée!” ...
Křičím - a vidím všude svíce...
snažím se, abych se probrala.

„Haló!? Slyšíte mě, já jsem tady!”
Volám na celé okolí...
Lékaři vypínají přístroje - neví si se mnou rady.
„Pomozte, lidi!” „Pomozte mi kdokoli!!”

Však teď tunelem letím světlu vstříct...
... a vítá mě rozkvetlá zahrada.
Nemohu hrůzou ani slůvko říct,
už vím, jak to po smrti vypadá.

Jsem daleko a pryč od lidí,
teď chápu, že jsem skonala.
Blízcí mě volají - přes slzy nevidí
a chtějí, abych se k životu probrala.

Je konec. „Šmitec”. Prostě „šlus”.
Já rozhlížím se vyplašená jako kotě.
Jsem v obklopení nymf a múz,
už vím, jak vypadá život po životě.